69 Co 70/2025-112 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9 250 Kč (výrok I.), zamítl žalobu do požadavku na zaplacení částky 253 910 Kč (výrok II.) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 15 600 Kč (výrok III.). Takto rozhodl o nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, které bylo vedeno u Městského soudu v , místo, pod sp. zn. , spisová značka, (dále též jen „posuzované řízení“).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení, zahájené návrhem žalobce na změnu péče a výživy k nezletilé , jméno FO, ze dne 11. 5. 2015, trvalo do 7. 7. 2022 (kdy Ústavní soud zamítl ústavní stížnost žalobce), tedy sedm let a dva měsíce. V posuzovaném řízení se nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Řízení vykazovalo zvýšenou náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Žalobce se společně s matkou nezletilé na délce řízení podstatnou měrou podílel, v řízení bylo rozhodováno o enormním množství návrhů na vydání předběžných opatření, rovněž o nemalém množství návrhů na výkon rozhodnutí, které podali právě rodiče nezletilé. Prakticky o každé záležitosti, týkající se nezletilé, muselo být rozhodováno soudem, ačkoliv primárně tyto záležitosti spadají do rodičovské odpovědnosti. Řízení tak bylo významně poznamenáno nechutí obou rodičů jakýmkoliv způsobem vyjít vstříc tomu druhému.3. Po provedeném dokazování posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce podle ustanovení § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zejména se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále též jen „Stanovisko“). Soud prvního stupně přitom s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a že žalobci proto náleží zadostiučinění ve formě finanční náhrady. Při stanovení výše tohoto finančního zadostiučinění postupoval soud prvního stupně podle zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, který pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Soud prvního stupně po zhodnocení celkové délky řízení a konkrétních okolností, které k takové délce přispěly, vyšel z částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení; základní částku za celou dobu trvání řízení tak vyčíslil na 92 500 Kč.4. Soud prvního stupně tuto základní částku následně upravil v závislosti na zjištěných okolnostech případu vztahujících se ke skutečnostem uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk. Dospěl přitom k závěru, že je namístě základní částku snížit o 30 % z důvodu složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) jak po stránce skutkové a právní, tak procesní, žalobce sám se na délce řízení podílel výraznou měrou, a proto z tohoto důvodu soud prvního stupně základní částku ponížil o dalších 50 % (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). Soud prvního stupně dále snížil základní částku o 10 % z důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) pak soud prvního základní částku nikterak nemodifikoval, neboť v posuzovaném řízení se nevysykly žádné průtahy v podobě nečinnosti soudů. Význam posuzovaného řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) zhodnotil soud prvního stupně jako běžný, a proto k modifikaci základní částky z tohoto důvodu nepřistoupil. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že z titulu odškodnění nemajetkové újmy, jež byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, žalobci náleží částka 9 250 Kč.5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V rámci odvolání namítal, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vycházel z nejspodnější hranice, tedy částky 15 000 Kč za rok trvání řízení. Nejvyšší soud se poprvé k finančnímu rozpětí náhrady mezi 15 000 až 20 000 Kč/rok vyjadřoval v roce 2010. Vzhledem k tomu, že od vydání Stanoviska uplynulo více než 10 let, je namístě v daném případě zohlednit i vývoj ekonomické situace v České republice (inflaci).6. Žalobce dále nesouhlasil s hodnocením významu věci jako standardním s odkazem na chování účastníků. Podle názoru žalobce měl soud prvního stupně bez ohledu na chování účastníků navýšit základní částku, neboť opatrovnické řízení je typově řízením s vyšším významem pro účastníky.7. Žalobce dále nesouhlasil s ponížením základní částky o 30 % z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci. Žalobce považoval napadené rozhodnutí v tomto ohledu za nepřezkoumatelné. Složitost řízení zahrnuje jednak počet instancí, ve kterých byla věc projednávána, a dále samotnou podstatu věci, tedy skutkové, právní a procesní okolnosti. Při posuzování kritéria složitosti měl soud přesně a řádně odůvodnit, zda ke snížení částky přistoupil z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy.8. Žalobce nesouhlasil ani s ponížením částky 50 % z důvodu chování žalobce v průběhu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí v tomto ohledu rovněž za nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích zabýval otázkou, za jakých okolností lze považovat chování účastníka řízení, který zahajuje větší množství soudních sporů jako obstrukční a litigózní (sudičské). V rozsudku ze dne 30. 5.2018 sp. zn. , spisová značka, dospěl po zhodnocení předešlé judikatury Ústavního soudu k závěru, že litigózní chování účastníků je třeba posoudit s ohledem na počet jednotlivých zahájených řízení a jejich poměrnou úspěšnost. Těmto okolnostmi se však soud prvního stupně v napadeném rozsudku vůbec nezabýval.9. Žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.10. Žalovaná podala odvolání proti výroku III. o nákladech řízení, neboť žalobci byl přiznána odměna za účast jeho právního zástupce na jednání konaném dne 21. 5. 2024. Na tomto jednání však právní zástupkyně žalobce přítomna nebyla, a proto žalovaná navrhla, aby žalobci byly přiznány náklady řízení ve výši 12 200 Kč. Jinak žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil.11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.12. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i v zásadě přiléhavě právně posoudil.13. Odvolací soud téměř plně souhlasí se závěry, které soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně správně vycházel z § 31a OdpŠk i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak ze sjednocujícího stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Jak soud prvního stupně uvedl, výše peněžitého zadostiučinění je dle zmíněné judikatury poskytována v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že za první dva roky řízení náleží zadostiučinění ve výši jedné poloviny těchto částek. Pokud soud prvního stupně základní částku tohoto odškodnění odvodil od částky 15 000 Kč za rok, dostatečně zohlednil skutečnost, že se nejednalo o extrémní délku řízení, když k navyšování základní částky nad základních 15 000 Kč se zpravidla přistupuje u řízení, jejichž délku lze považovat za extrémní, tedy přesahující 10 let. V této části tedy odvolací soud nemá, co by rozsudku soudu prvního stupně vytkl.14. Odvolací soud v zásadě souhlasí se soudem prvního stupně i v hodnocení jednotlivých kritérií, která zákon i zmíněná judikatura Nejvyššího soudu určuje jako rozhodná pro stanovení konečné výše finančního zadostiučinění. Považuje však za důvodnou námitku žalobce, že soud prvního stupně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezo