70 Co 130/2025-76 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 94 250 Kč s úrokem z prodlení od 17. 6. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobce domáhal původně zaplacení částky 125 000, Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení vedeného u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . U žalované uplatnil nárok dne 16. 12. 2023 a poté, co jej dne 14. 6. 2024 žalovaná odškodnila částkou 30 750 Kč, vzal ohledně uvedené částky s příslušenstvím běžícím od její úhrady žalobu zpět a řízení bylo soudem prvního stupně v tomto rozsahu zastaveno.3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětem posuzovaného řízení vedeného u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, bylo taktéž odškodňovací řízení, v němž žalobce požadoval po žalované náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Nárok z něj byl uplatněn u žalované dne 21. 11. 2018, dne 22. 5. 2019 byla u uvedeného soudu podána žaloba na zaplacení částky 105 727 Kč s příslušenstvím a dne 26. 6. 2019 byl v řízení vydán platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná dne 12. 7. 2019 odpor. V období od 19. 7. 2019 do září 2019 bylo řešeno částečné zpětvzetí žaloby a následně do prosince 2019 na dvou stupních soudní soustavy místní příslušnost rozhodujícího soudu. Následně byly činěny ve standardních lhůtách obvyklé úkony v řízení a v květnu 2020 bylo nařízeno jednání ve věci na 15. 9. 2020, při němž byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Proti němu podal žalobce dne 30. 10. 2020 odvolání, které bylo po standardních úkonech dne 11. 2. 2021 předloženo Krajskému soudu v , adresa, . Ten nařídil dne 1. 3. 2022 jednání na 13. 4. 2022, které bylo při tomto jednání odročeno na 20. 4. 2022, kdy byl vyhlášen tímto soudem rozsudek. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 20. 5. 2022. Žalobce podal dne 12. 7. 2022 dovolání, které bylo po standardních úkonech předloženo se spisem Nejvyššímu soudu dne 26. 10. 2022. Dne 21. 3. 2023 Nejvyšší soud napadený rozsudek ve dvou zamítavých výrocích zrušil pro částečnou nepřezkoumatelnost. Po vrácení spisu dne 26. 4. 2023 byl spis předložen dne 2. 6. 2023 Krajskému soudu v , adresa, , který vzápětí nařídil jednání na 13. 9. 2023, po provedení dokazování (vzhledem k rozšíření žaloby o odškodnění odškodňovacího řízení) odročil jednání ještě na 20. 9. 2023, při němž vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek soudu v zamítavém výroku potvrdil a uložil žalované ještě povinnost zaplatit žalobci částku 16 250 Kč jako 25% odškodnění újmy za nepřiměřeně probíhající odškodňovací řízení, které trvalo 4 roky a 10 měsíců a u žalované ještě od 21. 11. 2018 do 22. 7. 2019, Anonymizováno, právní moci nabyl rozsudek 30. 10. 2023. Odškodnění posuzovaného řízení uplatnil žalobce u žalované dne 16. 12. 2023, dne 14. 6. 2024 byla žalobci poskytnuta částka 30 750 Kč.4. Po právním posouzení podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu, neboť délku řízení trvající od podání žádosti o odškodnění u žalované dnem 21. 11. 2018 do právní moci konečného rozhodnutí ve věci dne 30. 10. 2023, tj. 4 roky a 11 měsíců, je dle něj třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, a tedy představující nesprávný úřední postup, v jehož důsledku došlo u žalobce ke vzniku presumované nemajetkové újmy. Posoudil přezkoumávané řízení jako složité po stránce skutkové, právní i procesní s tím, že se soudy musely vypořádat s otázkou místní příslušnosti soudu, odporem proti platebnímu rozkazu a částečným zpětvzetím žaloby, dovodil, že žalobce se na délce řízení nepodílel obstrukcemi či nečinností, význam řízení vyhodnotil jako standardní, nevykazující typově zvýšený zájem na urychleném projednání. V postupu soudů shledal roční nečinnost Krajského soudu v , adresa, a zrušení jeho rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Uzavřel, že nemajetkovou újmu je namístě odškodnit v penězích, pro výpočet základní částky určil částku 15 000 Kč za rok trvání přezkoumávaného řízení s poloviční částkou za první dva roky s tím, že neshledal, že by se jednalo o extrémně dlouhé řízení, a základní částku tak určil ve výši 58 750 Kč. Tu následně s ohledem na složitost řízení snížil o 20 % a odečetl od ní částku 16 250 Kč poskytnutou žalobci jako odškodnění za předmětnou nemajetkovou újmu již v posuzovaném řízení. Postup soudu nezohledňoval s odůvodněním, že byl základem pro samotné posouzení přiměřenosti celkové délky řízení. Takto dospěl k závěru, že žalobci přísluší odškodnění zjištěné nemajetkové újmy ve výši 30 750 Kč, kterou lze považovat za adekvátní jeho újmě. Uvedenou částku však poskytla žalovaná žalobci ještě v průběhu mimosoudního projednání dne 14. 6. 2024, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Náklady řízení posoudil podle § 142 odst. 1 o. s. ř.5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítl, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil s tím, že by posuzované řízení bylo složité. Pokud soud prvního stupně složitost odůvodnil nutností zkoumat místní příslušnost soudu, pak poukázal na to, že se ze strany soudu jednalo o nesprávný úřední postup, kdy soud vadně aplikoval rozhodné právo upravující místní příslušnost, což bylo konstatováno i ve zrušujícím rozhodnutí. Upozornil, že tento postup nemůže jít dle platné judikatury k tíži žalobce, je přičitatelný výlučně žalované a nemůže být zohledněn v rámci posuzování kritéria složitosti řízení, neboť odporuje procesním pravidlům. Ani důvod nutnosti vypořádat se s odporem proti platebnímu rozkazu nepředstavuje dle něj zvýšenou složitost, neboť se jedná o standardní postup, stejně jako soudem prvního stupně uvedené konstatování, že skutkový stav byl zjišťován přílohovým spisem a listinnými důkazy. Dle něj byla naopak složitost snížena, na což upozorňoval již v žalobě, s čímž se soud prvního stupně vůbec nevypořádal. Zdůraznil, že nesprávný postup v posuzovaném řízení byl výlučně zaviněn orgány veřejné moci. Odmítl, že by postup soudů měl být pouze kritériem pro posouzení přiměřenosti doby řízení, s tím, že toto kritérium je přímo stanoveno pro určení výše přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb., což soud prvního stupně neučinil, přestože dle něj se jednalo o hlavní příčinu nepřiměřené délky řízení. Soudu prvního stupně dále vytkl, že zvýšením odškodnění nezohlednil ani laxní přístup žalované a nevyřízení nároku v rámci jeho povinného předsoudního uplatnění ve stanovených 6 měsících, přestože je i toto stadium zahrnuto do odškodňovacího procesu. Nesouhlasil ani s určením základní částky odškodnění, neboť se mu nemělo dostat přiměřené a včasné odškodnění, neboť soud prvního stupně nezohlednil judikaturu ESLP, podle níž má být nesprávný úřední postup odškodněn zvláště vysokou náhradou (věc Golha proti ČR), délka odškodňovacího řízení by pro dva stupně soudní soustavy v zásadě neměla překročit dobu dvou let (věc Žirovnický proti ČR) a mělo by být vyhodnoceno, zda a z jakých důvodů budou posuzovány odlišně průtahy v původním řízení a průtahy v kompenzačním řízení (odkaz na nález ÚS ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23). Poukázal na to, že v posuzovaném řízení délka překročila předpokládané dva roky o téměř tři roky, tedy byla násobně delší, a základní částka vycházející z 15 000 Kč tak neodpovídá požadavku na zvláště vysoké odškodnění, neboť se jedná o sazbu standardní uplatnitelnou v běžných řízeních. Zároveň soud prvního stupně neposoudil, zda a případně z jakých důvodů budou posuzovány odlišně průtahy přezkoumávaného a kompenzačního řízení. Ohledně rozhodnutí o nákladech řízení nesouhlasil s tím, že by žalobu uplatnil předčasně, neboť ji podal před skončením mimosoudního projednání kvůli praxi českých soudů, kteří v případě úmrtí poškozeného před podáním žaloby dovodily nemožnost přechodu nároku na právní nástupce. Navrhl zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost a jeho vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu a vyhovění žalobě v plném rozsahu.6. Žalovaná označila odvolání za nedůvodné a ztotožnila se se závěry soudu prvního stupně. Navrhla rozsudek soudního prvního stupně potvrdit.7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 214 odst. 1, § 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.8. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za n