70 Co 145/2025-154 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem označeným v záhlaví ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2024, č. j. , spisová značka, , soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a předat žalobci vyklizený nebytový prostor č. , číslo, o výměře 49,12 m2 nacházející se v , číslo, . nadzemním podlaží budovy , adresa, , č. p. , číslo, , která je součástí pozemku parc. č. , číslo, , v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaného na LV č. , číslo, , vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , katastrální pracoviště , adresa, do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 6 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované vyklizení nebytových prostor č. , číslo, o výměře 49,12 m2 nacházející se v , číslo, . nadzemním podlaží budovy , adresa, , č. p. , číslo, , která je součástí pozemku parc. č. , číslo, , v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaného na LV č. , číslo, , jež byly žalované přenechány k užívání na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 1. 2022, č. , číslo, .3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Námitku žalované směřující k tvrzené jazykové neznalosti jejich orgánů spojenou s námitkou nesprávného (neúčinného) doručení výpovědi soud označil za nepřípadnou. V této souvislosti uvedl, že žalobce mohl rozumně předpokládat, že žalovaná bude prostřednictvím svých orgánů schopna porozumět alespoň hlavním myšlenkám předkládaným v textu. Doplnil, že žalovaná je sama obchodní společností založenou podle českého práva, tudíž se nemůže ke škodě druhých domáhat neschopnosti porozumět výpovědi z nájmu vyhotovené v jazyce smlouvy. Podotkl, že z okolností projednávané věci není nijak patrno, že by písemný styk v českém jazyce činil jednateli žalované nějaké potíže. Žalovaná si ostatně mohla obsah výpovědi snadno přeložit pomocí volně dostupných internetových nástrojů. K námitce nesprávného doručení výpovědi sdělil, že dle ujednání čl. XVII. nájemní smlouvy je třeba korespondenci adresovat přímo smluvním stranám, přičemž oprávněné osoby, jejichž změnu žalovaná namítala, jsou v souladu se smlouvou povolávány ke komunikaci ohledně plnění smlouvy, tedy spíše k předávání informací provozního charakteru, za něž nelze pokládat právní jednání směřující ke skončení smlouvy. Poznamenal, že žalobce se během řízení stal výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, přesto se však ztotožnil s argumentací, že žalobce je sám aktivně legitimován k podání žaloby ve věci, poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 800/2014, sp. zn. 28 Cdo 2496/2006. Soud prvního stupně neshledal v jednání žalobce, jímž vypověděl smlouvu, žádný nepoctivý úmysl, jenž by byl v rozporu s příkazem smluvní loajality. V tomto směru připomněl, že žalobce opakovaně žalovanou upozorňoval na porušení smlouvy spočívající v užívání předmětu smlouvy v rozporu se sjednaným účelem a vyzýval žalovanou ke sjednání nápravy. S odkazem na § 557 o. z. konstatoval, že to byla žalovaná, kdo navrhoval užití prostoru coby prodejny „, nazev, produktů“. Dodal, že byť ujednání ve smlouvě mohou předestírat různý výklad, lze zboží nabízené žalovanou k prodeji, tj. generický sortiment konzumního zboží, jen stěží považovat za , nazev, produktů. Smlouva navíc výslovně zapovídá prodej suvenýrů, dárkových a upomínkových předmětů, které žalovaná v prodejně nabízela. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že žalovaná neplnila smluvní závazek užívat předmět nájmu v souladu se sjednaným účelem a je proto povinna předmětný prostor přenechaný žalobcem k pronájmu vyklidit, současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 209/2022, jakož i na komentářovou literaturu. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř.4. Proti rozsudku shora uvedenému podala žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, které posléze doplnila podáním datovaným dne 17. 12. 2024. Odkázala na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Předně shrnula obsah napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná vznesla námitku neplatnosti výpovědi žalobce ze dne 17. 2. 2023, neboť v textu výpovědi nebyl uveden žádný výpovědní důvod, tj. konkrétní porušení nájemní smlouvy nájemcem, nýbrž pouze jeden ze způsobů ukončení nájemní smlouvy. Dle jejího názoru nelze takovéto odůvodnění výpovědi považovat za řádné odůvodnění výpovědi ve smyslu čl. XIII. odst. 8 nájemní smlouvy. Podotkla, že tuto námitku vznesla s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu řádně a včas, přičemž uplatnění námitky nebrání ani vedení řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi, poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5278/2016, sp. zn. 26 Cdo 3803/2020. Dále soudu vytkla, že se nevypořádal s námitkou nicotnosti výpovědi, spočívající v tom, že výpověď byla žalované podána pouze vlastním jménem žalobce, aniž by bylo patrné, že žalobce jedná i za druhého pronajímatele přesto, že žalovaná uzavřela nájemní smlouvu se dvěma pronajímateli (žalobcem a panem , jméno FO, ), současně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 703/06. Dodala, že v daném případě platí nevyvratitelná domněnka dle § 436 odst. 1 o. z., podle níž, neprojevil-li druhý pronajímatel vůli nájemní smlouvu vypovědět a nevyplývá-li z výpovědi, že žalobcem byla výpověď podána jako společným zástupcem dle čl. XIII. odst. 3 nájemní smlouvy za oba pronajímatele, výpověď nemohla vůči žalované vyvolat žádné právní účinky. Upozornila, že soud opomenul vyhodnotit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, konkrétně z prohlášení druhého pronajímatele pana , jméno FO, , jež žalovaná předložila k prokázání svého tvrzení o nicotnosti výpovědi, z něhož jasně vyplývá, že žalobce při podání výpovědi nejednal jako zástupce druhého spoluvlastníka. Dle mínění žalované je výpověď i z tohoto důvodu nicotným jednáním a nemůže vyvolat právní účinky. S poukazem na uvedené konstatovala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, k tomu poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3902/11. Stejně tak nesouhlasila s postupem soudu, jímž bez bližšího odůvodnění zamítl návrh žalované na provedení výslechu manželů , jméno FO, jako nadbytečný. I v tomto žalovaná spatřovala důvody nicotnosti a porušení jejího práva na spravedlivý proces, k čemuž poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09. Dále se ohradila proti závěrům soudu prvního stupně, že výpověď byla žalované řádně doručena zasláním do její datové schránky. Uvedla, že dle gramatického výkladu ujednání čl. XVII. odst. 2 nájemní smlouvy jsou oprávněné osoby pověřeny komunikací mezi smluvními stranami v souvislosti s plněním smlouvy, přičemž pojem „plnění“ byl použit ve smyslu splnění předmětu smlouvy, tedy práv a povinností v rozsahu obecných záležitostí, nikoli k předávání informací provozního charakteru. Dle žalované lze s jistotou dovodit, že oprávněné osoby byly smluvními stranami pověřeny k přejímání veškerých písemností týkajících se plnění smlouvy, kam jistě patří i doručování výpovědi. Současně podotkla, že měla-li by vzniknout jakákoli pochybnost o výkladu pojmu „v souvislosti s plněním smlouvy“, musí být tento pojem vyložen k tíži žalobce, neboť je to on, kdo pojem použil jako první. Žalovaná sdělila, že v důsledku jazykové bariéry neporozuměla obsahu výzvy žalobce, přičemž za účelem odstranění jazykové bariéry pověřila řešením celé záležitosti svého právního zástupce, což vzal žalobce na vědomí a nadále jednal s právním zástupcem žalované. Zdůraznila, že vzhledem k tomu, že žalobce doručoval výpověď přímo žalované, aniž by ji zaslal i jejímu právnímu zástupci, byť byl právním zástupcem žalované upozorněn na její jazykovou bariéru, nelze jednání žalobce vykládat jinak, než jako učiněné v nepoctivém úmyslu se snahou obejít právního zástupce žalované a spoléhat na to, že žalovaná neporozumí obsahu doručené výpovědi a nebude se proti ní bránit. Žalobce tak nemohl jednat v dobré víře a nemůže mít z takového jednání prospěch. V této souvislosti připomněla, že žalobce zaslal výpověď do datové schránky žalované, což je odlišný způsob doručování, než si strany výslovně sjednaly v nájemní smlouvě. Dále poznamenala, že nájemné platila vždy řádně a včas a plnila i veškeré ostatní smluvní povinnosti. Uvedla, že žalobce upozornil žalovanou dvěma výzvami, v nichž nijak nevymezil, které produkty nabízené žalovanou nepovažuje za „, nazev, “ a jakým způsobem má žalovaná svůj sortiment upravit. Doplnila, že na druhou výzvu žalobce reagovala bezodkladně, když udělila plnou moc právnímu zástupci, který žalobci sdělil, že žalovaná neporozuměla obsahu sjednaného účelu nájmu a je připravená prodávaný sortiment upravit dle představ žalobce. Žalovaná navíc navrhla osobní schůzku za účelem vyjasnění nabízeného sortimentu, na níž žalobce reagoval zopakováním výzvy k odstranění protiprávního stavu, aniž by žalované poskytl součinnost. S ohledem na uvedené konstatovala, že c