70 Co 167/2025-153 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem označeným v záhlaví ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. 4. 2025, č. j. , spisová značka, , soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal odstranění věcí z pozemku. Jednalo se konkrétně o dřevěné palety (europalety) vč. zahradního nábytku; dřevěné dlouhé lavice na sezení; veškeré „bigbagy“ (na sezení i úložné); plastové nádrže; přívěs – kiosek; přívěs za auto; plátěný skleník; ohrádka s pletivem; konstrukce na foliovník; dřevěné boudy na slepice včetně oplocení kolem; slepice; veškerý štěrk. Zastavil řízení i v té části, v níž se žalobce domáhal zahrnutí výkopové jámy určené pro nádrž. Výrokem II. soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 1 855 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 855 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost odstranit z pozemku žebřík a povinnost zdržet se vnikání na pozemek parc. č. , číslo, , k. ú. , adresa, , zapsaný na LV č. , číslo, , výrokem v doplňujícím rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a žalobci odezvat pozemek parc. , číslo, k. ú. , adresa, . Výrokem o nákladech řízení uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 245 254,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 1 855 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, dále odstranění věcí z pozemku (dřevěné palety – europalety vč. zahradního nábytku; dřevěné dlouhé lavice na sezení; veškeré „bigbagy“; plastové nádrže; přívěs – kiosek; přívěs za auto; plátěný skleník; ohrádka s pletivem; konstrukce na foliovník; dřevěné boudy na slepice včetně oplocení kolem; slepice; veškerý štěrk) včetně zahrnutí výkopové jámy, odstranění žebříku z pozemku, a konečně vyklizení a předání pozemku parc. č. , číslo, , o výměře 1223 m2, k. ú. , adresa, , zapsaném na LV č. , číslo, , který byl žalovanému přenechán k užívání na základě „nájemní“ smlouvy ze dne 12. 3. 2021. Žalobce vzal žalobu zpět v rozsahu odstranění shora specifikovaných movitých věcí z pozemku a zahrnutí jámy.3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným a jeho manželkou nájemní smlouvu, na základě které byl pozemek žalovanému přenechán k užívání za účelem pěstování a prodeje zeleniny, chovu domácích zvířat a provozování prodejního stánku s tím, že nájemné bylo ujednáno v částce 0 Kč ročně a bylo kompenzováno údržbou pozemku nájemcem a výstavbou a rekonstrukcí oplocení. Přestože byla smlouva mezi stranami označena jako nájemní, soud dovodil, že fakticky se jednalo o smlouvu o výpůjčce. Svůj závěr učinil na základě toho, že strany si ujednaly nájemné v částce 0 Kč a jeho úhrada byla kompenzována udržováním pozemku a vybudováním a rekonstrukcí oplocení, poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2715/2010. Dodal, že ve věci nebylo pochyb o tom, že strany měly zájem, aby k užívání pozemku žalovaným docházelo fakticky bezplatně, tudíž ve smlouvě nelze shledat rozpor s dobrými mravy. V tomto ohledu upozornil, že úplatnost je jedním z pojmových znaků nájemní smlouvy. Dále konstatoval, že smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a není v rozporu s dobrými mravy. Soud nesouhlasil ani s tvrzením, že smlouva byla uzavřena na nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť žalobce si musel být při uzavření smlouvy vědom doby jejího trvání. Soud shledal výpověď nájemní smlouvy ze dne 8. 11. 2022 neplatnou, jelikož závazek je možné vypovědět pouze v případě, že si tak strany ujednají nebo tak stanoví zákon. Vzhledem k tomu, že výpůjčka byla ujednána na dobu určitou – závazek byl zcela jednoznačně časově ohraničen a možnost výpovědi je dána jen pro závazky trvající po dobu neurčitou, žalobce neměl zákonnou možnost smlouvu o výpůjčce vypovědět. V této souvislosti uzavřel, že k zániku závazku mezi žalobcem a žalovaným ani přes zaslání výpovědi nedošlo, a dojít ani nemohlo. Soud rovněž neshledal porušení článku IV. nájemní smlouvy žalovaným, tedy že žalovaný umožnil třetí osobě provozovat na předmětu nájmu soustavnou podnikatelskou činnost. Uvedl, že žalobce musel již při uzavření nájemní smlouvy vědět, resp. předpokládat, že k provozování prodejního stánku, jenž je zmíněn přímo v čl. II. bodě 2 smlouvy, si žalovaný bude muset pravděpodobně získat živnostenské oprávnění a fakticky vykonávat soustavnou živnostenskou činnost. Poznamenal, že i z předsmluvních jednání účastníků je zřejmé, že žalobce musel důvodně očekávat potřebu zajištění živnostenského oprávnění k prodeji, jakož i to, že prodej může uskutečňovat manželka žalovaného. Soud rovněž neměl pochyb o pravosti podpisu žalobce na potvrzení, přičemž žalobce nedoložil žádný důkaz a ani nenavrhl provedení důkazu znaleckým posudkem, který by potvrdil tvrzení, že se nejedná o jeho vlastní podpis. S ohledem na uvedené měl soud za to, že provozování kiosku na pozemku bylo se souhlasem žalobce, a nemohlo tak dojít k porušení čl. IV. nájemní smlouvy. Soud nad rámec sdělil, že i v případě, že by se jednalo o porušení čl. IV. nájemní smlouvy, nemohlo by se jednat o podstatné porušení smlouvy odůvodňující odstoupení od smlouvy. Doplnil, že odstoupení od smlouvy navíc nebylo učiněné bez zbytečného odkladu, jelikož žalobce se musel dozvědět o provozování podnikatelské činnosti na pozemku nejpozději ke dni 8. 11. 2022, tudíž odstoupení od smlouvy datované dne 25. 5. 2023, tj. více než půl roku poté, nelze považovat za lhůtu bez zbytečného odkladu, současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007. Soud porušení čl. IV. nájemní smlouvy nespatřoval ani v přenechání pozemku do podnájmu třetí osobě, jež bylo stranami výslovně zapovězeno, neboť žalobce neprokázal, že by žalovaný přenechal pozemek do podnájmu své manželce. S poukazem na zmíněné skutečnosti soud uzavřel, že smlouva ze dne 12. 3. 2021 je smlouvou o výpůjčce a jako taková nadále platně trvá, a proto se žalovaný nemohl bezdůvodně obohatit a žalobce se nemůže účinně domáhat uložení povinnosti žalovanému zdržet se vstupu na pozemek ani povinnosti pozemek vyklidit a odstranit z něj věci žalovaného. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1, ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř.4. Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku shora uvedeného podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, které posléze doplnil podáním datovaným dne 15. 5. 2025. Nesouhlasil se závěrem soudu, že to má být žalobce, kdo bude prokazovat, že podpis na potvrzení o provozování prodejního stánku ze dne 24. 8. 2022 není jeho podpisem. Dodal, že žalovaný předložil potvrzení správním orgánům, tudíž je to on, kdo má prokazovat platnost a správnost této listiny. Vytkl soudu, že podpis žalobce považoval za pravý na základě laického hodnocení vizuální podobnosti podpisu soudkyní, aniž by bylo provedeno znalecké zkoumání. Zdůraznil, že soud nesmí uzavřít skutkový stav na základě domněnky, jde-li o klíčový prvek pro posouzení platnosti právního jednání a nebyl podán žádný přesvědčivý důkaz k tomu, že podpis je pravý. V tomto směru požadoval doplnění dokazování znaleckým posudkem na pravost podpisu na potvrzení ze dne 24. 8. 2022. Poznamenal, že již z jednání manželky žalovaného, která ke dni 30. 10. 2022 ukončila provozovnu na pozemku, lze dovodit nekalé jednání, neboť byla-li by přesvědčena o oprávněnosti zápisu své provozovny, neměla by potřebu provozovnu ukončovat. Vytkl soudu, že za stranu nájemní smlouvy považoval i manželku žalovaného pouze na základě toho, že se v jistý moment účastnila osobního jednání žalobce a žalovaného. Konstatoval, že závěr soudu, dle něhož faktickým prováděním podnikatelské činnosti na pozemku žalobce manželkou žalovaného nedošlo k podstatnému porušení smlouvy, je chybný, neboť i kdyby si žalobce byl vědom toho, že k provozování stánku je potřeba živnostenského oprávnění, mohl existenci tohoto oprávnění předpokládat pouze u žalovaného, nikoli jeho manželky. Dle jeho mínění soud nesprávně dovodil, že žalobce neprokázal přenechání pozemku žalovaným do podnájmu jeho manželce. Doplnil, že již skutečnost, že manželka žalovaného fakticky měla na pozemku zřízenou provozovnu a provozovala stánek, svědčí o tom, že k pozemku měla užívací právo zprostředkované žalovaným, což ostatně bylo v řízení prokázáno. Žalobce přitom nemusí prokazovat uzavření smlouvy, jež může být i ústní, jestli byl před soudem prokázán výkon práva z takovéto smlouvy. Podotkl, že z ujednání smlouvy je zřejmé, že žalobce měl zájem na tom, aby žalovaný nedal pozemek do užívání jiným osobám, přičemž s ohledem na skutečnost, že smlouvu předložil žalovaný žalobci, by smlouva neměla být vykládána v neprospěch žalobce. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že od smlouvy neodstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu, poukázal přitom na