70 Co 218/2025-51 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 68 347 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 68 347 Kč, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Žalobkyně do něj vstoupila dne 6. 11. 2019 a řízení skončilo dne 22. 3. 2024, nicméně řízení samo o sobě trvalo po dobu 11 let a 7 měsíců, což žalobkyně považovala za nutné zohlednit. Věc přitom označila za skutkově jednoduchou. U žalované uplatnila nárok dne 19. 7. 2024.3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětem posuzovaného řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci. Žaloba byla podána u Okresního soudu v , adresa, dne 12. 6. 2012. Usnesením ze dne 6. 11. 2019 soud rozhodl dle § 107a o. s. ř. o procesním nástupnictví žalobkyně na místo žalobce. Dne 13. 12. 2019 soud nařídil jednání na den 24. 1. 2020, které bylo z důvodu pracovní neschopnosti účastnice na straně žalované odročeno a proběhlo následně 13. 3. 2020. Další jednání bylo odročeno za účelem ustanovení znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí. Soud dne 2. 4. 2020 vyzval účastníky k zaslání otázek pro znalce, dne 30. 4. 2020 znalce ustanovil a vyhotovený znalecký posudek byl soudu doručen dne 25. 6. 2020. Dne 30. 6. 2020 soud vyzval účastníky k vyjádření se ke znaleckému posudku, přičemž k žádostem žalobkyně ze dne 23. 7. 2020 a ze dne 12. 8. 2020 prodloužil účastníkům lhůtu do 15. 9. 2020. Dne 30. 7. 2020 soud rozhodl o znalečném. Podáními ze dne 23. 9. 2020 a 9. 10. 2020 účastnice soudu sdělily, že jednají o smíru s tím, že oslovili geodeta za účelem vypracování geometrického plánu. Dne 16. 4. 2021 a 6. 5. 2021 soud vyzval účastníky ke sdělení stavu mimosoudního jednání, k čemuž strana žalovaná dne 14. 5. 2021 uvedla, že z velké části došlo k dohodě. S částí návrhu však žalobkyně nesouhlasila, což soudu sdělila dne 2. 6. 2021. Od července 2021 do prosince 2021 byla soudu zasílána vyjádření účastníků ke vzájemným návrhům. Dne 3. 1. 2022 soud vyzval žalovanou k doložení tvrzeného negativního stanoviska , orgán, , k čemuž žalovaná dne 7. 1. 2022 sdělila, že stanovisko jí bylo dáno ústně. Dne 16. 2. 2022 soud zaslal žádost o vyjádření , orgán, ve , adresa, , vyjádření bylo soudu doručeno dne 4. 3. 2022. Na výzvu soudu se ke stanovisku , orgán, vyjádřila dne 29. 3. 2022 žalovaná a dne 28. 4. 2020 i žalobkyně s žádostí o další stanovisko , orgán, . Tuto žádost zaslal soud dne 29. 4. 2022 , orgán, ve , adresa, a stanovisko mu bylo doručeno dne 26. 5. 2022. Žalovaná dne 27. 7. 2022 vyrozuměla soud o dalším mimosoudním jednání, dne 8. 8. 2022 soud vyzval účastníky ke sdělení stavu věci, dne 24. 8. 2022 žalovaná informovala o neúspěšnosti dosavadních jednání a dne 9. 9. 2022 žalobkyně soudu sdělila, že budou společně s žalovanou kontaktovat geodeta, který provede nové měření hranice. K výzvě soudu o sdělení stavu věci ze dne 4. 11. 2022 žalobkyně požádala o lhůtu pro uzavření dohody do 21. 12. 2022. Dne 25. 1. 2023 soud opětovně vyzval účastnice ke sdělení výsledku jednání, k čemuž žalobkyně dne 10. 2. 2023 požádala o lhůtu pro uzavření dohody do 15. 3. 2023. Dne 21. 3. 2023, Anonymizováno, byl soudu doručen návrh strany žalované na vypořádání a znalecký posudek, dne 30. 5. 2023 se k němu vyjádřila žalobkyně a dne 10. 7. 2023 podala repliku strana žalovaná. Dne 20. 7. 2023 soud nařídil jednání na den 5. 9. 2023, pro nemožnost žalobkyně se jednání zúčastnit bylo toto jednání odročeno dle disposic žalobkyně na 29. 11. 2023. Toto jednání bylo v závěru odročeno za účelem smírného vyřešení věci. Při jednání dne 19. 1. 2024 byl mezi účastnicemi uzavřen smír a usnesení o schválení smíru nabylo právní moci dne 22. 3. 2024.4. Po právním posouzení podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu, neboť neshledal naplnění již základního předpokladu vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu, tj. existenci nesprávného úředního postupu. Dovodil s odkazem na platnou judikaturu, že ve vztahu k žalobkyni lze posuzovat pouze délku řízení, jehož se zúčastnila, neboť teprve tehdy mohla začít pociťovat nejistotu ohledně délky i výsledku řízení. Délku této části řízení v trvání 4 let a čtyř měsíců pak zhodnotil jako přiměřenou složitosti věci, postupu soudu i podílu samotné žalobkyně na prodloužení řízení. Skutkovou a procesní složitost věci spatřoval v nutnosti vypracování znaleckého posudku i potřebě zajišťování stanovisek , orgán, , právní složitost dle něj vyplývala ze samotného předmětu sporu, kdy zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není běžným sporem a vyžaduje specifický způsob řešení ve snaze o nalezení nejlepšího řešení pro všechny účastníky. Soud v posuzovaném řízení postupoval dle soudu prvního stupně koncentrovaně, v logicky navazujících krocích a bez zbytečných průtahů ovlivňujících délku řízení. Jednání byla odročována v krátkých lhůtách, soud poskytoval na žádost účastníků lhůty k mimosoudním jednáním, oprávněně vyčkával na uzavření dohody a aktivně zjišťoval aktuální výsledek těchto mimosoudních jednání. Dle závěru soudu prvního stupně byla délka řízení zapříčiněna z velké části procesní aktivitou účastníků, kteří se pokoušeli o smírné vyřešení sporu a opakovaně požadovali prodloužení lhůty k mimosoudním jednáním, taktéž žalobkyně dvakrát požadovala prodloužení lhůty k vyjádření se ke znaleckému posudku. Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni zhodnotil soud prvního stupně jako standardní či spíše nižší, neboť žalobkyně nečinila žádné kroky k urychlení řízení, přičemž jeho předmět neodpovídal řízením, ohledně nichž judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) typově dovodila vyšší význam. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.5. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně vyšel pouze z doby, po kterou se účastnila přezkoumávaného řízení, a nezohlednil jeho celkovou dobu přesahující 12 let. Dle ní by se v celkové délce odrazilo to, že soud vedl řízení po celou dobu stejným způsobem. Odkázala i na judikaturní požadavek, aby bylo nahlíženo na celkovou dobu, po kterou řízení trvalo. Připomněla, že řízení nebylo dlouhé jen z důvodu právní a skutkové složitosti. Poukázala na to, že v řízení bylo třeba opakovaně vypracovávat a aktualizovat znalecké posudky, což nelze přičítat k tíži účastníků, ale zároveň toto neodůvodňuje jeho posouzení řízení jako právně či skutkově složitého. Připustila, že účastníci přezkoumávaného řízení jednali dlouhodobě a opakovaně o smíru, nicméně odkázala na judikaturu, podle níž i opakované odročování jednání za účelem mimosoudního jednání může zakládat nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení, s čímž se soud prvního stupně nevypořádal. Odmítla, že by soud postupoval koncentrovaně bez průtahů, a upozornila na výraznou nedůvodnou prodlevu po vrácení spisu soudu se znaleckým posudkem dne 25. 6. 2020, kdy k jednání došlo až 29. 11. 2023. Podle ní to byly právě účastnice řízení, díky jejichž smíru řízení skončilo. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že jejímu žalobnímu požadavku zcela vyhoví.6. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně zcela ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Zdůraznila, že délka řízení byla zapříčiněna z velké části procesními úkony na straně účastníků, tedy i žalobkyně. Za správný postup označila i to, že soud dal v přezkoumávaném řízení účastníkům prostor ke sjednání mimosoudní dohody, která nakonec mohla být sjednána i dříve.7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté, co se souhlasem obou procesních stran podle § 214 odst. 3 o. s. ř. projednal věc bez nařízení jednání, shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.8. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.9. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajet