72 Co 403/2024-90 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 48 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 48 750 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 500 Kč od, Anonymizováno, 17. 2. 2022 do zaplacení (výrok II.) , částka, , a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 56 250 Kč s příslušenstvím jako peněžitého zadostiučinění k odškodnění nemajetkové újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného na základě jeho žádosti o zřízení nového vjezdu pro motorové vozidlo s přípojným vozidlem na pozemek parc č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, (dále také jen „pozemek parc. č. , číslo, “), ve vlastnictví žalobce, z pozemku parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, (dále také jen „pozemek parc. č. , číslo, “), na němž je umístěna místní komunikace ve vlastnictví obce.3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Namítala promlčení žalobou uplatněného nároku a současně, že k odčinění nemajetkové újmy žalobce je v danému případě dostatečné zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy.4. Soud prvního stupně si na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování opatřil podrobná skutková zjištění k průběhu posuzovaného řízení, k časové posloupnosti a podstatnému obsahu úkonů účastníků i ve věci rozhodujících úřadů. Vyšel zejména ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 9. 2. 2018, kdy byla Obecnímu úřadu obce , adresa, doručena žádost žalobce ze dne 25. 1. 2018, kterou žádal o povolení ke zřízení nového vjezdu na pozemek parc. č. , číslo, v jeho vlastnictví z pozemku parc. č. , číslo, ve vlastnictví obce , adresa, . Řízení bylo skončeno dne 10. 8. 2021, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu , místo, č. j. , spisová značka, ze dne 15. 7. 2021, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Obecního úřadu obce , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 25. 2. 2021, jímž bylo žalobci povoleno zřídit nový vjezd na pozemek parc. č. , číslo, z pozemku parc. č. , číslo, . Žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou shora uvedeného správního řízení k předběžnému projednání dne 16. 8. 2021 a žalovaná ve stanovisku , ústřední orgán, ze dne 1. 2. 2022 konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a současně se žalobci omluvila.5. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Předně se zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení a tuto shledal nedůvodnou, když žaloba byla podána před uplynutím promlčecí lhůty. Poukázal přitom na to, že byť byla žaloba podána dne 28. 7. 2022 pouze v blanketní formě, nelze přehlédnout, že byla žalobcem následně dne 26. 8. 2022 doplněna, a tudíž byly vady žaloby zhojeny. Odkázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne závěr, že i neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavební běhu promlčecích dob působící již od jejich podání, jsou-li vady žalob dodatečně odstraněny a v řízení je řádně pokračováno. Dále soud prvního stupně uzavřel, že délku řízení trvajícího od 9. 2. 2018 do 10. 8. 2021, tj. po dobu tří let a šesti měsíců, lze s ohledem na jeho předmět hodnotit jak nepřiměřenou, a tedy jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že za této situace je namístě poskytnout žalobci peněžité zadostiučinění k odškodnění nemajetkové újmy, jejíž vznik se předpokládá, neboť pouhé konstatování práva se jeví jako nedostačující. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vyšel ze základní částky 15 000 Kč za každý rok řízení, respektive z částky 7 500 Kč ročně za první dva roky trvání řízení. Takto vypočetl základní částku za celkovou délku řízení ve výši 37 500 Kč a zabýval se tím, zda jsou splněny podmínky pro její modifikaci ve smyslu kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro modifikaci základní částky z důvodu složitosti řízení a významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce. Poukázal přitom na to, že řízení bylo standardně složité, jeho předmětem nebyla skutkově, právně ani procesně složitá věc. Neztotožnil se s názorem žalované, že význam řízení pro žalobce byl nepatrný, a to již s ohledem na skutečnost, že předmět sporu se dotýkal jeho vlastnického práva k pozemku, když se domáhal zajištění jeho přístupnosti z místní komunikace. Pro závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce pak dle soudu prvního stupně bez dalšího nesvědčí ani skutečnost, že předmětný vjezd na pozemek žalobce nebyl dosud realizován, ačkoliv byl povolen. Současně nicméně neshledal soud prvního stupně ani důvody pro závěr, že význam předmětu řízení byl pro žalobce zvýšený, když v řízení nebylo prokázáno, že by nerealizování vjezdu žalobci znemožňovalo nebo zásadně znesnadňovalo užívání nemovitosti či provozování jeho živnostenské činnosti. Naproti tomu soud prvního stupně shledal podmínky pro zvýšení základní částky peněžitého zadostiučinění z důvodu jednání poškozeného, když žalobce v řízení opakovaně podával podněty k opatření proti nečinnosti a využíval tak dostupné prostředky k odstranění průtahů posuzovaného řízení. K dalšímu navýšení základní částky peněžitého zadostiučinění o 20 % pak přistoupil na základě kritéria postupu orgánů veřejné moci, když rozhodujícími správními orgány byly v průběhu posuzovaného řízení překračovány lhůty stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí a zejména prvoinstanční správní orgán se dopouštěl dalších procesních pochybení. Ve výsledku tak soud prvního stupně zvýšil základní částku peněžitého zadostiučinění o 30 %, a dospěl tak k závěru, že je namístě přiznal žalobci k odškodnění jeho nemajetkové újmy peněžité zadostiučinění ve výši 48 750 Kč. Z uvedeného důvodu žalobě co do žalobního požadavku na zaplacení částky 48 750 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení vyhověl a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) tak, že žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 2 100 Kč (7 úkonů po 300 Kč) dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000 Kč.6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, které směřovala do vyhovujícího výroku o věci samé a do výroku o nákladech řízení. Žalovaná zejména setrvala na svém stanovisku, že nárok žalobce je promlčen. Odkazy soudu prvního stupně na judikaturu Nejvyššího soudu označila za nepřiléhavé pro danou věc. Poukázal na to, že žalobce v podáním doručeném soudu dne 28. 7. 2022 pouze identifikoval žalovanou a uvedl, že se jedná o blanketní žalobu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postem, aniž by tvrdil, o jaké správní řízení se jedná, kterého správního orgánu se týká, v čem nesprávný úřední postup spočívá a jaké zadostiučinění požaduje. Vyjádřila názor, že podání žalobce, obsahující vady spočívající v absenci identifikace jakýchkoliv individuálních skutkových okolností případu a žalobního petitu, nezpůsobuje hmotněprávní následek v podobě stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Současně zdůraznila, že pokud žalobce skutkové okolnosti případu uvedl a vady žaloby odstranil až podáním doručeným soudu dne 26. 8. 2022, učinil tak až po marném uplynutí promlčecí doby, jejíž běh skončil dne 13. 8. 2022. Žalovaná dále vyjádřila nesouhlas se závěry soudu prvního stupně týkajícími se formy a výše přiznaného zadostiučinění. V této souvislosti namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku významu předmětného řízení pro žalobce. Vyjádřila názor, že za situace, kdy žalobce požadovaný vjezd na svůj pozemek dosud nevybudoval, nemohla mu délka posuzovaného řízení způsobit takové příkoří a takovou nejistotu, kterou by bylo na místě odškodnit soudem prvního stupně přiznaným peněžitým zadostiučiněním. Nadto upozornila, že předmětný pozemek byl evidentně přístupný motorovými vozidly, když z veřejně dostupných fotografií vyplývá, že na pozemku se i bez realizace předmětného vjezdu nacházela motorová vozidla. Dále vytýkala soudu prvního stupně, že při hodnocení postupu žalobce v řízení nevzal v úvahu, že žalobce dodal dost