72 Co 529/2024-335 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 1 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 9. 2020 do zaplacení a zároveň žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 178 354 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, ve které žalobce tvrdil, že žalovaný v roce 2019 oslovil , jméno FO, , syna žalobce, že potřebuje na rozjezd nového , předmět, peníze a nemá je. , jméno FO, rovněž nedisponoval dostatečnými prostředky, ale ve snaze pomoci známému oslovil žalobce, který žalovanému zapůjčil postupně částku 1 200 000 Kč, a to převodem ze svého účtu na účet určený žalovaným u , právnická osoba, . Přes četné výzvy žalovaný peníze nevrátil.3. Žalovaný namítl, že ve věci není pasivně věcně legitimován. Namítl i nedostatek aktivní legitimace žalobce a navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že od žalobce žádnou zápůjčku jako neobdržel, příjemcem peněz nebyl on, ale společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, . Ve skutečnosti žalovaného oslovil syn žalobce , jméno FO, z důvodu, že chtěl investovat , předmět, v , místo, , přičemž investice ve výši 1 200 000 Kč měla synovi žalobce zajistit podíl 20 % na hospodaření (zisku) společnosti , právnická osoba, z provozu , předmět, . Syn žalobce s investicí souhlasil s tím, že nebude nikde formálně uváděn a investici provede z bankovního účtu svého otce, aby peníze nebyly zjistitelné při jeho rozvodu. V důsledku opatření spojených s onemocněním COVID-19 došlo k tomu, že provozovna , předmět, negenerovala zisk, proto společnost , právnická osoba, vyzvala syna žalobce, aby se podílel na ztrátách ve výši svého 20 % podílu, což syn žalobce odmítl a přestal ve věci komunikovat.4. Provedeným dokazováním soud I. stupně především zjistil, že žalobce ze svého bankovního účtu zaslal dne 9. 9. 2019 platbu ve výši 400 000 Kč, dne 11. 9. 2019 platbu ve výši 600 000 Kč a dne 9. 10. 2019 platbu ve výši 200 000 Kč, a to vždy s poznámkou „, jméno FO, – půjčka“ na bankovní účet č. , č. účtu, , jehož majitelkou byla , jméno FO, . Ta peníze z účtu vyzvedla a odnesla je do společnosti , právnická osoba, . Dále soud I. stupně z výpovědí svědků a komunikace v aplikaci , název, mezi žalovaným a synem žalobce , jméno FO, zjistil, že právní jednání ohledně poskytnutí finančních prostředků ve výši 1 200 000 Kč probíhalo mezi synem žalobce a žalovaným, nikoli samotným žalobcem a žalovaným. Účelem poskytnutí finančních prostředků byla participace ze strany syna žalobce na podnikání žalovaného, a to kasina v , místo, , za což měl syn žalobce obdržet 20 % ze zisku. Žalovaný syna žalobce ještě před otevřením , předmět, pravidelně informoval o průběhu dokončovacích prací, náboru zaměstnanců a o provozních záležitostech. Žalovaný rovněž synovi žalobce nabízel další investici, a to do , předmět, . Tuto další investici nakonec syn žalobce odmítl s tím, že „už dal dost do , předmět, “.5. Po zhodnocení provedených důkazů soud I. stupně konstatoval, že žalobce ani po poučení podle § 118a o.s.ř. neprokázal, že by mezi ním a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce (§ 2390 a následující o.z.), proto se soud I. stupně zabýval možností posoudit nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2291 odst. 1 o.z. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nejprve konstatoval, že nárok z bezdůvodného obohacení může uplatnit majitel daného účtu, nikoli osoba, jejíž finance na něj byly prve situovány. Proto aktivní věcná legitimace žalobce jakožto majitele bankovního účtu, z něhož finanční prostředky byly odeslány, je dána. Naopak podle soudu I. stupně není dána pasivní věcná legitimace žalovaného, neboť tento nebyl majitelem bankovního účtu, na který byly finanční prostředky zaslány. Této skutečnosti si byl žalobce a potažmo syn žalobce vědom, proto byly také provedené platební transakce označeny poznámkou „, jméno FO, – půjčka“. S poukazem zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 706/2022 a další, uvedené v odstavci 28 odůvodnění napadeného rozsudku, soud I. stupně dovodil, že žalobce by se mohl s úspěchem domoci vydání bezdůvodného obohacení toliko po majitelce bankovního účtu, na který finanční prostředky zaslal, tedy na , jméno FO, , nikoliv na žalovaném. I když peníze zaslané na účet jmenované nabyl poté jiný subjekt, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na něj nepřešla. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že se žalovaným jednal pouze syn žalobce, a to vlastním jménem, nikoli v zastoupení žalobce, nedostatek věcné legitimace žalovaného by podle soudu I. stupně nebyl zhojen ani v případě, kdy by soud přisvědčil argumentaci žalobce ohledně označení platebního místa žalovaným.6. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř.7. Proti rozsudku podal žalobce včas odvolání. Namítl, že soud I. stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy. Zdůraznil, že žalovaný nerozporoval právní titul ve zprávě pro příjemce, která byla připojena k bezhotovostnímu převodu peněz. Právní titul rozporoval až téměř 3 roky poté, co platbu s poznámkou „půjčka“ obdržel. Ve zprávě z 23. 9. 2019 žádal žalobce o poskytnutí další zápůjčky. Žalobce má za to, že prokázal, že zápůjčku žalovanému fakticky poskytl. K důkazu komunikací , název, namítl, že tato se dá upravovat tak, že to není dostatečně zjistitelné. Zarážející je podle žalobce, že tuto komunikaci žalovaný předložil s enormním časovým odstupem od začátku řízení. I když žalobce trvá na tom, že finanční prostředky byly poskytnuty žalovanému z titulu smlouvy o zápůjčce, z procesní opatrnosti uvedl, že pokud soud nedospěje k jednoznačnému závěru o tom, jaké bylo mezi účastníky smluvní ujednání, je na místě posoudit věc jako bezdůvodné obohacení. V takovém případě je na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval, že peníze byly poskytnuty z určitého právního důvodu, který by svědčil pro to, aby si mohl plnění ponechat. Žalovaný přitom není konzistentní ve svých tvrzeních. Střídavě uvádí, že finanční prostředky byly poskytnuty ze smlouvy o tichém společenství a jako úhrada za odkup obchodního podílu. Na posledním jednání uvedl, že netvrdí, že by se jednalo o tichou společnost. Z provedených důkazů ovšem jednoznačně vyplývá, že k uzavření smlouvy o tiché společnosti podle § 2474 o.z. nedošlo. Pokud jde o pasivní legitimaci, podle žalobce obohacenou osobou byl zcela nepochybně žalovaný, právě on uvedl jako místo plnění účet své přítelkyně , jméno FO, , která nemůže být pasivně legitimována. Nejenže nejednala se žalobcem, ani s jeho synem, ale peněžní prostředky nikdy nepovažovala za své anebo jí poskytnuté. Obratem je předala žalovanému k jeho obohacení, tj. do jeho podnikání. Svědkyně , jméno FO, byla pouze platebním místem, ale adresátem plnění byl žalovaný. Zejména z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, resp. aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.8. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že se žalobcem nikdy o žádné zápůjčce nehovořil. Nikdy mezi nimi neproběhla žádné jednání ať už přímo či prostřednictvím zástupce nebo aplikace , název, . Komunikace probíhala výhradně mezi žalovaným a synem žalobce, přičemž ani mezi nimi se nejednalo o zápůjčku, nýbrž o investici do podnikání. Žalovaný se na úkor žalobce nijak neobohatil, neboť od něj žádné finanční prostředky ve formě zápůjčky neobdržel. Peníze přišly na účet , jméno FO, , která je předala společnosti , právnická osoba, a žalovaný syna žalobce pravidelně informoval o průběhu rekonstrukce a stavu podnikání, na které byly peníze určeny. Žalovaný je nikdy nepovažoval za své. Podle žalovaného jediným subjektem, který mohl být v celé věci skutečně ochuzen, je syn žalobce, neboť ten jako jediným vynaložil vlastní finanční prostředky a jediným subjektem, který se mohl obohatit je společnost , právnická osoba, O bezdůvodné obohacení se však nejedná, neboť syn žalobce vědomě investoval do podnikání této společnosti. Zejména z uvedených důvodů žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku.9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně podle § 212, § 212a o.s.ř. a odvolání neshledal důvodným.10. Odvolací řízení je řízením zásadně přezkumným a odvolací soud není nadán oprávněním hodnotit důkazy provedené soudem I. stupně jinak, aniž by je sám provedl, případně (v rozsahu omezeném ust. § 213, odst. 2 o.s.ř.) dokazování doplnil. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry, od nichž nemá odvolací soud (bez provedení dokazování), důvod ani možnost se odchylovat. Výtky odvolatele týkající se hodnocení důkazů a právních závěrů soudu I. stupně, neshledal odvolací soud opodstatněnými. Odvolací soud se s přesvědčivým odůvodněním napadeného rozsudku ztotožňuj