91 Co 140/2025-68 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 679 370 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 679 370 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do povinnosti zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 4 679 370 Kč od 15. 6. 2024 do 31. 8. 2024 ve výši 14,75 % ročně a zákonný úrok z prodlení z částky 4 679 370 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení ve výši 2 % ročně (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 404 654,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě na zaplacení částky 4 679 370 Kč s příslušenstvím jakožto přeplatku na televizních poplatcích za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2024. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí.3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je provozovatelem , Typ, hotelů, v jejichž pokojích jsou umístěny televizní přijímače. Z tohoto důvodu byla žalobkyně v období od 1. 1. 1998 do 30. 6. 2024 přihlášena do evidence poplatníků pro právnické a fyzické osoby podnikající. Po celou dobu s výjimkou období od října 2020 do června 2021 žalobkyně televizní poplatky hradila pod variabilním symbolem , var. symbol, . Žalobkyně uhradila na televizních poplatcích od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2024 celkem 4 679 370 Kč, když tato skutečnosti není ani mezi účastníky řízení sporná. Dne 26. 7. 2016 nabylo právní moci rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 19. 7. 2016, kterým byla žalobkyni udělena licence pro provozování místního televizního vysílání pomocí kabelových systémů, a to na dobu dvanácti let od právní moci uvedeného rozhodnutí.4. Dle zjištění soudu I. stupně žalobkyně oznámila žalované dopisem ze dne 29. 6. 2021, že je držitelkou licence opravňující ji k televiznímu vysílání na základě pravomocného rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 19. 7. 2016, čímž žalobkyni vznikl nárok na osvobození od plateb televizních poplatků od 1. 8. 2016. Současně žalovanou v tomto dopise vyzvala k vrácení zaplacených televizních poplatků ve výši 6 962 355 Kč za období od 1. 8. 2016. Žalovaná (v reakci na dopis žalobkyně) v dopise ze dne 2. 7. 2021 považovala výzvu žalobkyně k vrácení televizních poplatků za nedůvodnou s tím, že žalobkyně se z evidence poplatníků televizního poplatku neodhlásila a ani žalované nedoručila písemné čestné prohlášení potvrzující, že nastala některá ze skutečností odůvodňující odhlášení. Dopisem ze dne 18. 8. 2021 žalobkyně odhlásila u žalované 12 televizorů z evidence poplatků s odůvodněním, že je od 1. 8. 2016 od placení televizních poplatků osvobozena, s odkazem na udělenou licenci opravňující ji k televiznímu vysílání. Zároveň uvedla, že z důvodu právní opatrnosti bude zatím hradit televizní poplatky za ostatní televizory přihlášené do evidence. Žalovaná reagovala (nesouhlasně) dopisem ze dne 27. 8. 2021, v němž mj. uvedla, že ze sdělení žalobkyně nevyplývá, že by uvedených 12 televizních přijímačů již nevlastnila nebo neužívala, a tedy ani nenastala skutečnost opravňující učinit změnu v základu televizního poplatku. Současně žalobkyni upozornila, že poplatkový zákon nezná institut osvobození části televizních přijímačů vlastněných nebo užívaných poplatníkem.5. Soud I. stupně rovněž zjistil, že čestným prohlášením a odhlášením z evidence televizních poplatků ze dne 14. 6. 2024 žalobkyně opětovně čestně prohlásila, že je ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o rozhlasových a televizních poplatcích od placení televizních poplatků osvobozena, neboť se stala držitelkou licence opravňující ji k televiznímu vysílání. Současně se odhlásila z evidence poplatků a oznámila, že od 1. 7. 2024 již nebude televizní poplatky hradit. Předžalobní výzvou ze dne 22. 8. 2024 žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení televizních poplatků za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2024 v celkové výši 4 679 370 Kč, a to do 30. 8. 2024.6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), jakož i dle 4 odst. 1 písm. f), § 4 odst. 3 věta prvá a § 8 odst. 8 písm. b) zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen „poplatkový zákon“). Vzal za prokázané, že dne 1. 8. 2016 nastaly účinky nově vzniklého nároku na osvobození žalobkyně od hrazení televizního poplatku za držení televizních přijímačů ve smyslu § 4 odst. 3 věta prvá poplatkového zákona, neboť dne 26. 7. 2016 nabylo právní moci rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 19. 7. 2016, kterým bylo rozhodnuto o udělení licence pro provozování místního televizního vysílání prostřednictvím kabelových systémů. S odkazem na ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona uzavřel, že držba licence opravňující žalobkyni k televiznímu vysílání je jedinou podmínkou pro vznik osvobození. Ztotožnil se rovněž s právním názorem uvedeným v rozsudku Okresního soudu v , adresa, ze dne 28. 7. 2022, č. j. , spisová značka, , potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 23. 5. 2023, jakož i v rozsudku Městského soudu v , adresa, ze dne 13. 2. 2023, č. j. , spisová značka, , v tom, že odkaz na § 12 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „vysílací zákon“), nezakládá podmínku určitého typu licence, ale odkazuje na celou část třetí vysílacího zákona nazvanou licence a upravenou v § 12 až 25.7. Vzhledem k uvedenému soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně nemá od 1. 8. 2016 povinnost hradit televizní poplatek. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně se z evidence odhlásila až dopisem ze dne 14. 6. 2024, což však není rozhodující pro určení, zda a kdy přestala být žalobkyně poplatníkem televizní poplatku. Soud I. stupně se neztotožnil s argumentací žalované, že jelikož se žalobkyně odhlásila z evidence poplatníků podle § 7 odst. 5 poplatkového zákona až dopisem ze dne 14. 6. 2024 (doručeným žalované dne 19. 6. 2024), byla do 30. 6. 2024 stále poplatníkem televizního poplatku. Uplatněný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované ve výši 4 679 370 Kč.8. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobě co do požadované jistiny v plném rozsahu vyhověl. Současně přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ze žalované částky, když prodlení žalované shledal až od data 1. 9. 2024 s ohledem na splatnost žalobou uplatněné částky po uplynutí lhůty k plnění dle předžalobní výzvy ze dne 22. 8. 2024 (výrok ad I. rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu soud I. stupně požadovaný úrok z prodlení zamítl (výrok ad II. rozsudku).9. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši, Anonymizováno, 404 654,67 Kč. Tyto jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 233 969 Kč a náklady zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 27 020 Kč podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), 4 x paušální náhradou výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a jednou paušální náhradou 300 Kč (správně 450 Kč – pozn. odvolacího soudu). Dále soud přiznal žalobkyni náklady cestovného za cestu advokáta žalobkyně k jednání soudu I. stupně dne 27. 1. 2025 v částce 2 812,54 Kč za ujetých 360 km, s cenou paliva 34,70 Kč/l, průměrnou spotřebou 5,8 l/100 km a amortizací vozidla 5,80 Kč/km podle § 13 AT, dále náhradu za ztrátu času v trvání 10 x 30 minut v částce 1 500 Kč podle § 14 AT a konečně 21 % DPH ve výši 29 623,13 Kč.10. Rozsudek soudu I. stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná, a to v rozsahu výroků I. a III. rozsudku. Namítla, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podotkla, že ačkoliv je žalobkyně držitelkou licence pro zvláštní druhy šíření vysílání dle § 25 vysílacího zákona od 26. 7. 2016, oznámila tuto skutečnost žalované až dopisem ze dne 29. 6. 2021 a z evidence poplatníků televizního poplatku se odhlásila až dopisem ze dne 14. 6. 2024. Uvedla, že žalobkyni opakovaně upozorňovala (dopisem ze dne 2. 7. 2021, 27. 8. 2021 a 15. 10. 2021), že nesplnila zákonnou povinnost, a proto ji nadále eviduje jako poplatníka televizního poplatku. Žalobkyně také televizní poplatky hradila, ačkoliv dle jejího sdělení je jako držitelka licence pro zvláštní druhy šíření vysílání od placení televizních poplatků osvobozena. Dle názoru žalované měl soud I. stupně po právní stránce věc hodnotit dle ustanovení § 2997 odst. 1 o. z., neboť žalobkyně plnila s vědomím, že k tomu není povinna. S odkazem na důvodovou zprávu k § 8 poplatkového zákona akcentovala, poplatková povinnost zaniká, pokud nastane některý z případů uvedených v ustanovení § 8 odst. 8