91 Co 503/2024-499 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem vyhověl soud I. stupně v plném rozsahu žalobnímu návrhu a žalovanému uložil povinnost, aby žalobkyni zaplatil částku 58 956,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 11. 8. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost, aby žalobkyni zaplatil na náhradě nákladů řízení částku 31 850 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).2. Soud I. stupně takto rozhodl o návrhu, kterým se žalobkyně proti žalovanému domáhala vydání bezdůvodného obohacení s tím podstatným tvrzením, že výše uvedenou částku zaplatila žalované soukromé vysoké škole na základě neplatné a nicotné smlouvy o studiu z března roku 2020. Přestože žalobkyně oznámila žalovanému již dne 28. 8. 2020, že ke studiu nenastoupí, zapsal jí žalovaný dne 1. 9. 2020 ke studiu a následně po ní požadoval zaplacení peněžité částky ve výši 10 000 Kč, později již žádal zaplacení celého školného na první rok studia ve výši 45 800 Kč a dále smluvní úrok z prodlení ve výši 3 984 Kč. Vedle toho požadoval po žalobkyni zaplacení nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 9 171,80 Kč. Žalobkyně nakonec žalovanému celkovou částku 58 956,40 Kč uhradila dne 5. 12. 2020. Následně se obrátila na Obvodní soud pro , adresa, s návrhem na vydání bezdůvodného obohacení.3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je obchodní společností, jejíž předmět činnosti spočívá ve vysokoškolském vzdělávání na soukromé vysoké škole, dále ve vydavatelské činnosti, pronájmu nemovitostí, obchodu a službách. Dne 10. 3. 2020 byla mezi účastníky sjednána smlouva o studiu. Předmětem uvedené smlouvy bylo zabezpečení výuky v bakalářském studijním programu bezpečnostní managment, se zahájením studia v prezenční formě v akademickém roce 2020/2021. Žalobkyně smlouvu podepsala jakožto uchazečka o studium. Dne 28. 8. 2020 však oznámila žalovanému e-mailem, že ke studiu nastoupit nemůže, neboť nastupuje na jinou vysokou školu v zahraničí. Žalovaný podle zjištění soudu I. stupně na e-mail žalobkyně reagoval tentýž den sdělením, že bude nutno uzavřít dohodu o odstoupení a zaplatit storno poplatek ve výši 10 000 Kč. Žalobkyni v této souvislosti zaslal k vyplnění formulář žádosti o ukončení studia a požádal o jeho vrácení a vyplnění nejpozději do konce měsíce srpna 2020. Žalobkyně dne 7. 9. 2020 zaslanou žádost vyplnila, přičemž v tiskopise zopakovala, že ke studiu nemůže nastoupit, neboť bude studovat jinou vysokou školu v zahraničí. Vyplněnou žádost pak zaslala prostřednictvím e-mailu žalovanému dne 8. 9. 2020. Žalovaný však v mezidobí žalobkyni již jednostranně ke studiu zapsal. K tomuto zápisu došlo dne 1. 9. 2020. Dne 9. 9. 2020 sdělil žalovaný žalobkyni, že v případě odstoupení od smlouvy je nutné zaslat přiložený tiskopis „Oznámení o ukončení studia,“ a to na e-mail , e-mail, . Žalobkyně dne 12. 9. 2020 v rámci elektronické komunikaci žalovanému sdělila, že mu tento formulář již zasílala poštou i e-mailem a dotázala se zda jej musí vyplňovat znovu. Žalovaný žalobkyni dne 14. 9. 2020 sdělil, že obdržel toliko formulář obecné žádosti a doplnil, že pro ukončení studia je potřeba vyplnit a zaslat toto oznámení o ukončení studia. Žalobkyně proto dne 15. 9. 2020 zaslala žalovanému nový formulář o ukončení studia – nenastoupení ke studiu. V tomto formuláři, datovaném dne 9. 9. 2020 uvedla, že z důvodu nástupu ke studiu na vysoké škole v zahraničí nemůže nastoupit ke studiu u žalovaného. Přijetí oznámení o ukončení studia potvrdil žalovaný žalobkyni dne 16. 9. 2020. Následně žalovaný dopisem ze dne 12. 10. 2020 žalobkyni informoval, že na základě jejího oznámení ze dne 15. 9. 2020 ve věci ukončení studia bylo její studium ukončeno ke dni 15. 9. 2020. Současně jí sdělil, že vůči ní eviduje pohledávku ve výši 45 800 Kč představující školné za dva semestry. Na tuto částku rovněž žalobkyni vystavil fakturu s datem splatnosti 31. 8. 2020. Dopisem ze dne 26. 11. 2020 pak žalovaný vyzval žalobkyni k nezaplacení (navýšené) částky 58 956,40 Kč ve lhůtě do 5. 12. 2020 s tím, že se jedná o školné na dva semestry, smluvní úrok z prodlení ve výši 3 984,60 Kč a rovněž o náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 9 191,80 Kč. Žalobkyně uvedenou částku žalovanému zaplatila dne 5. 12. 2020. Dne 10. 8. 2022 následně žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 58 956,40 Kč.4. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle ustanovení § 419 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ve spojení s § 1746 a 1798 téhož zákona, za použití § 2991 o. z., a poté shledal, že návrh žalobkyně je zcela opodstatněný.5. Jako předběžnou otázkou se soud I. stupně zabýval charakterem smluvního vztahu, vzniklého mezi účastníky. V této otázce uzavřel, že se jedná o vztah soukromoprávní, neboť školné i smluvní pokuta byly mezi účastníky sjednány smluvně. Smlouvu o studiu pak soud I. stupně hodnotil jako smlouvu inominátní ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z. Současně soud I. stupně shledal, že se v daném případě jednalo o smlouvu spotřebitelskou, která byla uzavřena adhezním způsobem. V této souvislosti dovodil, že ujednání o smluvní pokutě, obsažené ve smlouvě ze dne 10. 3. 2020, je typickým příkladem zneužívajícího ujednání ve smyslu § 1813 o. z. Podle názoru soudu I. stupně toto ujednání o smluvní pokutě zakládá jednoznačnou nerovnováhu povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalobkyně, neboť podle této doložky musí uchazeč o studium zaplatit školné i v případě, že ke studiu nenastoupí, tedy když nebude žalovaným ničeho plněno. Podle závěru soudu I. stupně je ujednání o smluvní pokutě v Čl. III. odst. 4 a Čl. V. odst. 4 Všeobecných podmínek studia je též ujednáním neplatným ve smyslu § 1800 odst. 2 o. z.6. Jako problematické hodnotil soud I. stupně rovněž platnost ujednání v Čl. I. odst. 3 Všeobecných podmínek, opravňující žalovaného ke dni 1. 9. příslušného akademického roku automaticky jednostranně zapsat uchazeče ke studiu. Poukázal přitom na § 51 zákona o vysokých školách, podle něhož sdělením rozhodnutí o přijetí ke studiu vzniká uchazeči pouze právo na zápis do studia. Z uvedeného plyne, že uchazeč má také právo se do studia nezapsal. Toto právo bylo v případě žalobkyně omezeno smlouvou, neboť jejím podepsáním se uchazeč o studium v podstatě vzdal možnosti rozhodnout se, zda svého práva zapsat se do studia využije. I toto ujednání smlouvy o studiu proto soud prvého stupně označil za zvlášť nevýhodné pro žalobkyni, a to především v situaci, kdy omezení práva na zápis do studia vede bez dalšího k povinnosti uchazeče zaplatit smluvní pokutu ve výši školného za celý akademický rok. Soud I. stupně v této souvislosti dovodil, že tím, že žalobkyně již v srpnu 2020 žalovanému oznámila, že do studia nenastoupí, využila svého zákonného práva v souladu s ustanovením § 51 zákona o vysokých školách. Jednalo se o výkon práva a z tohoto důvodu není možné její jednání sankcionovat.7. Soud I. stupně zároveň poukázal na jednání žalovaného, který žalobkyni ke studiu zapsal dne 1. 9. 2020 přesto, že již ode dne 28. 8. 2020 věděl, že žalobkyně využívá svého práva ke studiu nenastoupit. Podle názoru soudu I. stupně by uvedené jednání žalovaného bylo možno hodnotit jako jednání rozporné s dobrými mravy. V důsledku nesystematičnosti žalovaného v komunikaci došlo k tomu, že žádost o nenastoupení žalobkyně do studia v postupem času měnící se formě, byla žalovanému doručena až po provedení zápisu ke studiu.8. Ze všech těchto důvodů soud I. stupně ve věci uzavřel, že žalovaný získal od žalobkyně částku v souhrnné výši 58 956,40 Kč „bez právního titulu.“ Proto se jedná o bezdůvodné obohacení žalovaného, který je na základě § 2991 o. z. povinen toto obohacení žalobkyni vydat. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl.9. Výrok o náhradě nákladů řízení pak odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že výši nákladů na straně procesně úspěšné žalobkyně, která byla zastoupena advokátem, vypočetl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. na výsledných 31 850 Kč.10. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, které směřovalo proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí. Žalovaný především namítl, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá též na nesprávném právním posouzení věci.11. Žalovaný především nesouhlasil se závěrem, že mezi účastníky byl spotřebitelský vztah. Dovodil, že ve vztahu ke studentům nevystupuje soukromá vysoká škola jako podnikatel a dodavatel služby a v případě školného se tak nejedná o protiplnění za poskytnutou službu. Žalobkyně proto nemohla být ve vztahu k žalovanému v pozici spotřebitele. V této souvislosti odkázal odvolatel na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména na usnesení ze dne 24. 4. 2024, publikované pod sp. zn. , spisová značka, či na usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2024, publikované pod sp. zn. , spisová zn