92 C 77/2024-74 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 6. září 2024 došlo stejného dne zdejšímu soudu domáhala povolení vkladu práv odpovídajících věcným břemenům, jak jsou identifikovány shora ve výroku I. tohoto rozsudku, a ve stejném rozsahu nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (dále jen KÚ), ze dne , datum, , čísla jednacího (dále jen č. j.) , číslo jednací, (dále též jen napadené rozhodnutí), které návrh na vklad těchto práv zamítlo. Popisovala, že spolu s účastníky řízení uzavřela smlouvu o zřízení služebnosti užívání pozemků, která se týkala dvou panujících pozemků parcelních čísel (dále jen p. č.) , parc. č., o výměře 1190 m² ostatní plochy a , parc. č., o výměře 405 m² zastavěné plochy a nádvoří, jehož součástí je dům čísla popisného (dále jen č. p.) , č. p., (bytový dům), nacházejících se v obci Praze v katastrálním území (dále jen k. ú.) , adresa, a služebného pozemku p. č. , parc. č., o výměře 1538 m² ostatní plochy nacházejícího se ve stejném k. ú.2. Žalobkyně citovala z napadeného rozhodnutí, které považovalo všechny tři dotčené pozemky za věci nikoliv samostatné, ale pouze společné části nemovitých věcí zahrnutých v jednotkách ve smyslu ustanovení § 1159 zákona čísla 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), v platném znění. Podle KÚ věcné břemeno, služebnost, zřízené k pozemku náležejícího do společných částí nemovitostí se zapíše do katastru nemovitostí (dále jen KN) pouze v případě, je-li dle listiny zřizováno ke všem jednotkám v nemovitosti. Jednotky předmětem smlouvy učiněny nebyly, nejsou uvedeny v návrhu na vklad, účastníci smlouvy jsou označeným právním předpisem omezeni v oprávnění nakládat s nemovitostí způsobem, který zvolili. KÚ odkazoval na důvodovou zprávu k § 1158 o. z. se zdůrazněním, že dům není samostatnou věcí, takže o. z. staví na pojetí, že jde o spoluvlastnictví nemovité věci, jejíž součástí je dům. Jednotka jako věc nemovitá představuje jediný vlastnický objekt s povahou nemovité věci. Zřízení služebnosti je podle KÚ z toho důvodu možné pouze k tíži či ve prospěch všech jednotek v domě, nikoliv k tíži či ve prospěch samotného pozemku, v němž jsou jednotky vymezeny.3. Žalobkyně považovala napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné především z důvodu nesprávného výkladu a aplikace příslušných zákonných ustanovení. Odkazovala na ustanovení § 1159 o. z., podle kterého jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci, tedy pozemku, včetně domu na něm stojícím, které jsou vzájemně spojené a neoddělitelné. Citované ustanovení však nelze vykládat tak, že by věcné břemeno muselo zatěžovat nebo být ve prospěch pouze jednotek a nemohlo být zapsáno pouze k pozemku či pozemkům, jejichž součástí je dům, v němž je vymezena jednotka. O. z. takovou povinnost vlastníkům jednotek nikde nestanoví. Jsou-li pozemky jednou částí (nikoliv však součástí, což je rozdíl) tvořících jednotku, znamená to pouze, že jednotka nemůže být bez podílu na pozemcích převáděna, neboť dům je součástí pozemku, a byt prostorově vymezenou částí domu, nikoliv naopak. Tím je definována ona neoddělitelnost a spojení. Zřízením věcného břemene však k žádnému oddělování pozemků od jednotek či naopak nedochází a docházet nemůže. Nelze dospět k závěru, jak nesprávně činí KÚ, že účastníci vkladového řízení byli právními předpisy omezeni oprávnění nakládat s nemovitostí.4. Žalobkyně odmítala závěr, že panující a služebné pozemky nejsou samostatnými nemovitými věcmi, neboť jsou pouze společnými částmi nemovitých věcí. O. z. v ustanovení § 1160 odstavce 1 pouze stanoví, že společný je vždy pozemek, na němž byl dům zřízen, případně podle § 4 nařízení vlády čísla 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím, i pozemek související. Oba právní předpisy stanoví, že označené pozemky jsou společné, nikoliv nesamostatné, což představuje dvě různé záležitosti. Svou samostatnost pozemky neztrácejí tím, že jsou společnou nemovitou věcí v rámci jednotek. Samostatnost pozemků zdůvodňuje jednak fakt, že jsou jako samostatné evidovány v KN, jednak zákon nic takového nestanoví. Samostatnou přestala být například stavba na pozemku podle předchozího občanského zákoníku, pokud po nabytí účinnosti o. z. byl totožný vlastník stavby i pozemku. Pozemek je však vždy již ze své povahy věcí samostatnou. Nic na jeho samostatnosti nemění ani skutečnost, že představuje společnou část nemovité větší v rámci jednotek a že určitý podíl na něm, včetně domu, je neoddělitelně spojen s bytem v právní konstrukt nazvaný jednotka. Předmětnými služebnostmi nemá totiž být žádná část jakékoliv jednotky z této oddělována, pouze mají být k určité části tvořící jednotku/jednotky zřízeny služebnosti.5. Žalobkyně pokračovala, že v posuzované věci je součástí pozemku p. č. , parc. č., stavba domu, zbylé dva žádnou součást v podobě stavby nemají. Fakt, že pozemek je současně společnou částí nemovité věci, nelze vykládat tak, že současně není samostatnou věcí. Jinak by nemohl být v KN veden jako pozemek samostatný, ale pouze jako součást jednotky, což by však bylo v rozporu s jeho povahou. Bez pozemku by jednotky nemohly ze své podstaty existovat, naopak tomu „nic nebrání“. Definice pozemku v § 2 písmena a) zákona čísla 256/2013 Sb., katastrálního zákona (dále jen KZ), v platném znění, vymezuje pozemek podle různých kritérií, nestanoví však, že by přestal být samostatnou nemovitou věcí, pokud se stane společnou částí v rámci jednotky, což by i odůvodňovalo, aby nebyl v KN samostatně evidován. Služebnosti jako takové se v hodnocené věci nenacházejí v rozporu se zákonem, mají-li zatěžovat nebo být ve prospěch pouze části věci, zde částí jednotky, která je současně věcí samostatnou. Jedná se o analogický případ s reálnými břemeny či služebnostmi týkajícími se pozemků, které nejsou společnou částí nemovité věci v rámci jednotek. Věcné břemeno může být zřízeno jen k části pozemku, kdy je v takovém případě vyznačeno například geometrickým plánem. Ani zde o. z. nestanoví povinnost, aby věcná břemena musela zatěžovat vždy pouze celý pozemek, obecně tak celou nemovitou věc. Naopak je na vůli smluvních stran, zda chtějí pozemek zatížit celý či jen jeho část. Funguje-li takto věc „u běžných“ pozemků, není důvod, proč by neměla být a nemohla fungovat a být aplikována též u pozemků tvořících část jednotek a které jsou sice na jednu stranu společnou částí nemovité věci v rámci vymezení jednotek, avšak na stranu druhou současně věcí samostatnou. Jediný rozdíl spočívá ve faktu, že místo geometrického plánu je příslušná část nemovité věci, jednotky, která má být zatížena, vyměřena prostřednictvím p. č. toho kterého pozemku. Stejné musí platit i u nemovitých věcí, v jejichž prospěch se služebnost zřizuje.6. Žalobkyně znak nedělitelnosti jednotlivých částí jednotlivých částí jednotky vnímala jako projev zásady superficies solo cedit, tedy že dům je součástí pozemku a není samostatnou věcí. Nikoliv však, že by pozemek nebyl samostatnou věcí. Dále se jedná o projev faktu, že jednotka je na rozdíl od pozemku právní fikce, neboť fyzicky neexistuje. Neoddělitelnost je tak třeba vykládat právě v tom smyslu, že jednotka, má-li být takovou ve smyslu § 1159 o. z., musí zahrnovat oba dva definiční znaky. Tedy byt a podíl na společných částech nemovité věci, zahrnující podíl na pozemku a na společných částech domu, který je součástí pozemku. Neznamená to však, že nemůže být zřízeno věcné břemeno pouze ve vztahu k pozemkům a bez zahrnutí jednotky, pokud to povaha věcného břemene připouští. Věcným břemenem nedochází k jakémukoliv dělení jednotky. Služebnosti mají (mít) takovou povahu, že se vztahují čistě k pozemkům, eventuálně k domu jako takovému, který je součástí pozemku, nikoliv k jednotkám. Je třeba respektovat vůli smluvních stran, které chtěly věcnými břemeny takto zatížit pouze dva pozemky a ve prospěch třetího břemeno zřídit. I KÚ v napadeném rozhodnutí uznává, že výkon práva má být spojen výhradně s užitnou hodnotu pozemků jako oprávněných i povinných nemovitostí. Vykládá všem o. z. takovým způsobem, že služebnost přesto není možno zapsat pouze k pozemkům, ale musí být zřízena k jednotkám, se kterými však nijak nesouvisí. Snad proto, že vlastnickým objektem je vždy jednotka. Závěr KÚ nemůže obstát, neboť věcné břemeno může být zřízeno i jen k části vlastnického objektu (zde nemovité věci), která je v tomto případě vymezena pozemkem/pozemky majícím/majícími vlastní p. č. Výklad o. z. přijatý ze strany KÚ považovala za excesivní dotváření jeho textu a smyslu, které ve skutečnosti jde proti zákonné normě a zakazuje něco, co zákon nezakazuje. Naopak uměle konstruuje pravidlo nemající v zákonu oporu. Porušuje tím princip soukromého práva, podle kterého je dovoleno vše, co není zakázáno.7. Žalobkyně k vyjádření KÚ považovala závěry týkající se výkladu o povaze jednotky podle o. z. ve srovnání s právní úpravou podle zákona čísla 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen Zo