29 C 217/2016-47 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení celkem částky 22.330,00 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 04.07.2013 požádal žalovaný o půjčku společnost , právnická osoba, . Společnost dne 04.07.2013 uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce. Společnost půjčila žalovanému dne 04.07.2013 částku 12.000,00 Kč. Částku 12.000,00 Kč si žalovaný převzal v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy o půjčce. Ve smlouvě o půjčce se žalovaný zavázal vrátit společnosti částku 12.000,00 Kč a souhrnný poplatek ve výši 7.344,00 Kč, celkem tedy částku 19.344,00 Kč. Částku 19.344,00 Kč se žalovaný zavázal vrátil v padesátidvou pravidelných týdenních splátkách po 372,00 Kč. Na svůj dluh žalovaný zaplatil částku 3.950,00 Kč, tj. 10,61 splátek. Zbylou část dluhu ve výši 12.000,00 Kč a 3.394,00 Kč (41,38 splátek) žalovaný žalobci do dnešního dne nezaplatil.Žalovaný a společnost se ve smluvních podmínkách dohodli, že jakékoliv splátky zaplacené žalovaným budou nejprve započítány na souhrnný poplatek a poté na vlastní část půjčky. Smluvní podmínky jsou na téže listině jako smlouva samotná. Dále se v čl. 3 podmínek smlouvy o půjčce domluvily strany, že pokud žalovaný poruší svoji povinnost platit týdenní splátky řádně a včas, je povinen zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné částky denně. Žalobce však po zralé úvaze požaduje z této smluvní pokuty pouze 0,1 % denně z částky 12.000,- Kč, kterou žalovanému skutečně půjčil, a to od 3.7.2014 do 1.2. 2016. Dne 29. 4. 2015 došlo k postoupení pohledávky ze strany , právnická osoba, na žalobce, a to smlouvou o postoupení pohledávek. Dopisem oznámila , právnická osoba, žalovanému postoupení pohledávky.Žalovaný se k věci nevyjádřil, skutková tvrzení ani předložené důkazy nijak nezpochybnil, netvrdil, ani neprokázal, že by žalovanou částku, byť jen zčásti uhradil. K nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil, žalobce se prostřednictvím svého právního zástupce z jednání omluvil a souhlasil s projednáním věci v nepřítomnosti. Věc byla tedy projednána a rozhodnuta ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků.Dokazování bylo provedeno listinnými důkazy předloženými žalobcem. Ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, bylo prokázáno, že žalovaný se společností , právnická osoba, (dále jen původní věřitel žalovaného) uzavřel smlouvu o půjčce 4.7.2013, a to na základě žádosti žalovaného o půjčku u původního věřitele, která byla rovněž čtena k důkazu, ve které žalovaný sděloval původnímu věřiteli své osobní údaje, adresu, údaje o nejbližších příbuzných, o zaměstnání a o svých příjmech a výdajích. Z výše uvedené smlouvy tedy byly prokázány skutečnosti tvrzené v žalobě ohledně výše půjčky, souhrnného poplatku, počtu a výši splátek. Pod těmito údaji byla smlouva účastníky podepsána na první straně smlouvy, ze které je rovněž je patrno, že žalovaný svým podpisem stvrdil, že převzal celou částku půjčky, tedy částku 12.000,- Kč. Dále se účastníci ve smlouvě dohodli, že nedílnou součástí půjčky jsou smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. Na druhé straně smlouvy, tedy dle slov smlouvy na zadní straně formuláře půjčky, jsou uvedeny smluvní podmínky smlouvy o půjčce, které nejsou účastníky podepsány. Čl. 3 mj. stanoví, že zákazník pokud poruší svoji povinnost hradit týdenní splátky řádně a včas, je povinen zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné částky denně. V žalobě žalobce tvrdil, že na svůj dluh žalovaný zaplatil částku 3.950,- Kč, toto tvrzení žalovaný nijak nerozporoval, soud je vzal tedy za prokázané ze shodných tvrzení účastníků.Aktivní věcnou legitimaci prokázal žalobce smlouvou o postoupení pohledávek mezi původním věřitelem a žalobcem ze dne 29. 4. 2015 ve spojení se soupisem postupovaných pohledávek a ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky, ze kterého vyplývá, že postoupení pohledávky bylo původním věřitelem písemně žalovanému oznámeno.Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil následujícím způsobem. Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb. a zároveň pozbyl účinnosti občanský zákoník dosavadní č. 40/1964 Sb., a obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. V souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se však vznik závazkového vztahu mezi účastníky a práva a povinnosti z něj vzniklé budou řídit právní úpravou platnou do konce roku 2013, tedy obchodním zákoníkem a dosavadním občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“).Soud tedy vycházel z ust. § 657 a násl. obč. zák., která upravují smlouvu o půjčce. Dle ust. § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.Dohodnutou poskytnutou částku 12.000,- Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 52 pravidelných měsíčních splátkách po 372,- Kč, celkem dohromady měl tedy zaplatit 19.344,- Kč, z této částky po odpočtu poskytnuté půjčky 12.000,- Kč zbývá 7.344,- Kč, kdy tato částka je nazývána souhrnným poplatkem. Tento poplatek má podle názoru soudu nahrazovat jinak ve smlouvě o půjčce běžně sjednávaný úrok za poskytnutí finančních prostředků. Ve smlouvě však není konkrétně uvedeno, za jaké konkrétní služby by měl být tento poplatek hrazen, pak představuje v celém rozsahu odměnu žalobce za poskytnutí půjčky. Žalovaný se tak zavázal za dobu 52 týdnů, tedy na dobu cca jednoho roku, zaplatit kromě jistiny ještě 61,2 % z jistiny navíc. Takovou odměnu za poskytnutí půjčky soud považuje za nepřiměřeně vysokou a z tohoto důvodu za rozpornou s dobrými mravy. Ujednání o souhrnném poplatku je proto neplatné, a to ve smyslu § 39 obč. zák., je třeba mít na zřeteli, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu a žalobce byl při jejím uzavírání fakticky ve výhodnějším postavení, měl odbornou převahu nad žalovaným jakožto spotřebitelem, kterému poskytoval své služby v podobě půjčky, jednotlivá smluvní ujednání mající povahu adhezní smlouvy navíc žalovaný nemohl co do jejich obsahu nikterak ovlivnit. Ve vztahu od žalobce je třeba vyžadovat a očekávat, že se k žalovanému jakožto spotřebiteli bude chovat poctivě, tak tomu v předmětném případě dle názoru soudu nebylo, neboť žalobce, respektive původní věřitel, zastřel ve smlouvě skutečný účel sjednávaného souhrnného poplatku, kdy není zřejmé na úhradu jakých služeb poskytovaných věřitelem dlužníkovi poplatek slouží, nýbrž ve skutečnosti se jedná o nepřiměřenou odměnu věřitele.Žalobci tak náleží právo na úhradu poskytnuté půjčky ve výši 12.000,- Kč, jelikož dle tvrzení žalobce uhradil žalovaný částku 3.950,- Kč, náleží pak žalobci právo na náhradu částky 8.050,- Kč. Jelikož žalovaný dlužnou částku neuhradil, je ve smyslu § 517 odst. 1 obč. zák. v prodlení s úhradou dluhu a žalobci ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. přísluší právo domáhat se úroků z prodlení ve výši v souladu s ust. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy žalobce požadoval úrok z prodlení až ode dne následujícího po podání žaloby, tedy od 2.2.2016.Žalobce dále požadoval zaplacení smluvní pokuty v částce 6.936,- Kč za prodlení žalovaného s úhradou splátek. Dle ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. V této souvislosti soud nelze přehlédnout, že žalovaný vystupoval při sjednání smlouvy o úvěru jako spotřebitel, ujednání o smluvní pokutě bylo obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách, jejichž jednotlivá ujednání neměl žalovaný možnost jakkoliv ovlivnit. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, tedy, že rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Z listin předložených k důkazu žalobcem však nikterak nevyplývá, že by byla skutečně smluvní pokuta sjednána v listině podepsané žalovaným, naopak je smluvní pokuta sjednána ve všeobecných obchodních podmínkách, které takový podpis žalovaného neobsahují. Uvedená smluvní pokuta z prodlení ve výši 0,25 % denně navíc představuje ročně 91,25 % z poskytnuté částky, jedná se tedy dle názoru soudu o smluvní pokutu zcela nepřiměřenou, sjednanou v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatnou dle ustanovení § 39 obč. zák. Na uvedeném závěru nemění ničeho ani skutečnost, že žalobce se rozhodl žalobou požadovat pouze část smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.Ujednání ve smlouvě o půjčce týkající se souhrnného poplatku a smluvní pokuty soud tedy vyhodnotil jako neplatná, přiznal žalovanému pouze částku na nezaplacené jistině s příslušenstvím - výrok I. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta, tedy v částce 14.280,- Kč, která představuje sou