33 C 31/2024-49 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 23 002 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že žalovaná a společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) uzavřely , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr 12 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobci peněžní prostředky vrátit, a navíc zaplatit úroky a poplatky. Celkovou částku 22 302 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve splátkách do 23. 10. 2022, to však neučinila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože jí žaloba a výzva k vyjádření k žalobě byly doručeny na adresu místa trvalého pobytu dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ve věci bylo nařízeno jednání na den 4. 3. 2024. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v její nepřítomnosti. Skutková zjištění byla učiněna z provedených listinných důkazů.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdce žalobce se zavázal žalované poskytnout úvěr 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce úvěr a zaplatit náklady spotřebitelského úvěru 10 302 Kč, které představoval úrok 1 155 Kč, částka za poskytnutí úvěru 5 880 Kč, částka za vyhodnocení úvěrového případu 1 107 Kč a částka za inkasní poplatek 2 160 Kč, to vše v 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Úvěr se žalobce zavázal poskytnout jako neúčelový a hotovostní s tím, že žalovaná prohlásila, že úvěr od žalobce převzala v místě svého bydliště.4. Ze žádosti o úvěr ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, že její příjmy představuje invalidní důchod 17 711 Kč měsíčně, který měl právní předchůdce žalobce ověřit výměrem. Své výdaje žalovaná uvedla ve výši 10 168 Kč měsíčně a dále uvedla, že je rozvedená, bydlí v nájmu a nemá vyživovací povinnost.5. Z přehledu plateb žalované soud zjistil, že ke dni 27. 12. 2022 žalovaná zaplatila na úvěr celkem částku 6 800 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 a přílohy č. 1 k této smlouvě soud zjistil, že pohledávku za žalovanou, která je předmětem řízení, postoupil právní předchůdce žalobce na žalobce.7. Z dopisu ze dne 11. 5. 2023 soud zjistil, že žalobce oznámil žalované postoupení pohledávky.8. Z dopisu ze dne 31. 7. 2023 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dluhu, dopis podle podacího lístku odeslal dne , datum, .9. Na základě výše uvedeného tak lze v dané věci učinit skutkový závěr, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou bylo dne , datum, ujednáno poskytnutí částky 12 000 Kč žalované. Schopnost žalované splácet úvěr právní předchůdce žalobce prověřoval na základě informací získaných od žalované. Žalované byla částka vyplacena v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala částku spolu s příslušenstvím v celkové výši 22 302 Kč zaplatit ve 14 splátkách po 1 593 Kč, zaplatila však pouze 6 800 Kč.10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy.11. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Úvěr podle § 2395 o.z. je konsenzuální smlouva. Vzniká tedy již shodou stran na obsahu smlouvy (§ 1725) a zakládá vynutitelnou povinnost k poskytnutí peněžních prostředků. Předmětem úvěru mohou být pouze peníze. Úvěrovaný musí úvěr vrátit v době, kterou si strany sjednaly a k tomu zaplatit též sjednané úroky a případné poplatky. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvu v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele, jedná se o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Z uvedeného důvodu podléhá smlouva o úvěru a jí předcházející kontraktační proces zákonu o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru (úvěrující) mimo jiné povinen prověřovat úvěruschopnost spotřebitele (úvěrovaného), jinak je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1). Úvěr lze pak poskytnout pouze za předpokladu, že o schopnosti úvěrovaného splácet poskytnutý úvěr, nemá úvěrující důvodné pochybnosti. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva o spotřebitelském úvěru platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr.16. Ve věci není sporu o tom, že žalovaná neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit její úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném k datu uzavření smlouvy). Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že „vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že „články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětných smluv z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované přihlédne i bez výsl