3 C 223/2018-660 — Okresní soud v Blansku

1. Žalobci se domáhali vyklizení nemovitých věcí označených ve výroku I. a IV. rozsudku, eventuálně náhrady ve výši 10 000 Kč pro případ, že by nemovitosti nebyly vydány, dále náhrady škody za snížení hodnoty těchto nemovitostí v době od [datum] do současnosti a také určení, že žalobkyně a) je vlastníkem těchto sporných nemovitých věcí. Základem žaloby je tvrzení, že právní předchůdce žalobců nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem v roce 1930 na základě tří odevzdacích listin, a to odevzdací listiny č. [spisová značka] [anonymizována tři slova] v [obec] ze dne [datum], odevzdací listiny č. [spisová značka] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec] ze dne [datum] a odevzdací listiny č. [anonymizováno] ([číslo]) / [číslo] vydané [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] [datum], jako dědictví po předchozím vlastníku předmětných nemovitých věcí, kterým byl [jméno] [příjmení] [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [datum narození], zemřelý dne [datum] ve [obec]. Dle žalobní narace měl žalobce a) nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem jako univerzální dědic [příjmení] v dědickém řízení vedeném u [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [spisová značka]. Československý stát tyto nemovitosti na jaře 1945 bez souhlasu vlastníka - právního předchůdce žalobců a hlavy nezávislého cizího státu, fakticky ovládl, a to bez náhrady a aniž by měl k nabytí vlastnictví právní titul. Vlastnické právo zůstavitele k Nemovitostem se tak ve smyslu elasticity vlastnického práva zúžilo na holé vlastnictví, nicméně v souladu s právní úpravou nezaniklo, neboť Česká republika k tomuto majetku nemá žádný nabývací titul. Z žádného dokumentu obsaženého ve spise dle názoru žalobců nevyplývá, že bylo o konfiskaci rozhodnuto nebo že ke konfiskaci došlo. Pokud se odkazuje na prostou kopii listiny, dle které měl být v roce 1945 [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] konfiskován blíže nespecifikovaný majetek ležící v historických zemích Moravy a Slezska, žalobci uvádějí, že sporné nemovitosti nemohly být konfiskovány vzhledem k jurisdikční a exekuční imunitě hlavy státu, které měla absolutní povahu, a že konfiskační akty jsou nicotné. Žalobci zpochybnili samu existenci bývalého Okresního národního výboru v [obec], který vyhláškami ze dne [datum] rozhodl, že právní předchůdce žalobců je osobou německé národnosti ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. V době vydání uvedené listiny orgán tam uvedený - Okresní národní výbor v [obec] - ani neexistoval, nebyl zmíněn v dekretu č. 52/ [rok] Sb., a i kdyby existoval, neměl by pravomoc k provedení konfiskace rozsáhlého majetku hlavy cizího státu, neboť taková pravomoc byla svěřena jen ministerstvům. Pokud úřední jednání přesahovalo obvod jednoho okresního úřadu, prováděl jej v souladu s čl. 9 zákona č. 125/1927 Sb. zemský úřad, pokud přesahovalo obvod jednoho zemského úřadu, provádělo jej ministerstvo. [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] se nacházel na území 3 zemí, záležitost jednoznačně přesahovala území jedné země, a mělo se jí tak zabývat příslušné ministerstvo. Odkaz na § 7 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. je dle žalobců nepřípadný, neboť tam jde o tradiční princip úpravy místní příslušnosti, o kterou se zde nejedná. [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] byl nadto chráněn imunitou hlavy státu i státní imunitou ve smyslu mezinárodního práva, které zásah do majetkových práv hlavy státu vylučují. Dále uvedli, že na knížete [jméno] [jméno] [příjmení] se vztahovala jurisdikční i exekuční imunita, i kdyby byla konfiskační rozhodnutí platně vydána, nemohla být vykonána. Konfiskace ze strany státu je veřejnoprávním aktem, v takovém případě je tvrzení žalovaných, že imunita hlavy státu nechrání vlastníka před aplikací soukromoprávních předpisů upravujících nabývání a zcizování majetku, bezpředmětné. Imunita hlavy státu je absolutní a vztahuje se i na soukromý majetek, bez ohledu na to, zda panovník cizího státu jedná při výkonu veřejné moci nebo jako soukromá osoba. Jurisdikční i exekuční imunita je chápána jako nedostatek pravomoci orgánu státu ve vztahu k cizímu státu a hlavě cizího státu; rozhodnutí orgánem s nedostatkem pravomoci vede k nicotnosti správního aktu. Okresní národní výbory byly správními orgány bez širší politické legitimity a bez příslušných úředních, právních a odborných znalostí, a bylo tak dle žalobců nemyslitelné, aby posuzovaly tak výjimečně složité případy, a to i s ohledem na jejich citlivost a možné následky v zahraničněprávní, bezpečností či vojenské oblasti. Podle názoru žalobců aplikují státní orgány České republiky v roce 2021 konfiskační opatření tím, že po prosté faktické ztrátě držby v roce 1945 poskytují právní účinky konfiskace nulitnímu aktu z minulosti, který je založen na etnické a rasové kvalifikaci hlavy evropského státu, která do působnosti dekretů nespadala. Dekrety byly zaměřeny na Němce jako osoby přidružené k Třetí říši a dnes je nelze použít rasově diskriminačním způsobem. Pokud soud neprovede přezkum konfiskačních aktů, odmítne se tím zabývat sporem v plném rozsahu, což dle žalobců představuje odepření spravedlnosti a přístupu k soudu, tedy zásah do práva na spravedlivý proces. Judikaturu je dle žalobců soud povinen používat v souladu s procesními zárukami, které se na řízení před soudem vztahují v době, kdy řízení probíhá, a to včetně záruk dle Evropské úmluvy na ochranu lidských práv. Judikatura soudům podle názoru žalobců nebrání přezkoumávat správní akty o konfiskaci, smysl citované judikatury je zabránit soudům v nahrazování správních aktů o konfiskaci, které nebyly přijaty, vlastním rozhodnutím. Soudy v občanskoprávním řízení mají proto pravomoc přezkoumávat správní akty, včetně aktů o konfiskaci, a to nejen ve vztahu k jejich nicotnosti, ale i zákonnosti či vadám včetně procesních. V této souvislosti odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu R II 172/46 a na znění § 135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), podle kterého soud z rozhodnutí správního orgánu o předběžné otázce pouze„ vychází“, ale není jím„ vázán“. Soud je tedy dle žalobců povinen vyhlášky věcně přezkoumat, zejména když žalobci doložili, že jejich právní předchůdce byl lichtenštejnské národnosti. Poukázali také na to, že označení právního předchůdce žalobců za osobu německé národnosti není výrokem rozhodnutí ve formálním smyslu, otázka národnosti byla pouze otázkou předběžnou. Dodali, že žádný správní orgán neměl pravomoc přiřknout národnost jakékoli osobě, natož hlavě cizího státu, subjektivním prohlášením o národnosti nebyl správní orgán oprávněn nahradit dokazování, ke kterému byl povinen. Důkaz o tom, že by se právní předchůdce žalobců přihlásil k německé národnosti, však neexistoval, bez dokazování bylo odkázáno na notorietu. Otázka národnosti tak dle názoru žalobců nebyla pravomocným rozhodnutím orgánů Československé republiky nikdy vyřešena, neboť ta může být zjištěna jen z prohlášení dané osoby. České soudy se proto musí zdržet etnického označování hlavy státu v rozporu s jeho vůlí, mezinárodním a vnitrostátním právem tím, že odmítají přijmout fakta důkazy a opakují fingované postupy z období nesvobody a ohýbají zákony. 2. Za chybnou označili žalobci také aplikaci Stanoviska pléna Ústavního soudu č. 21/05 Stanovisko se vztahuje na případy zániku vlastnického práva před 25. únorem 1948, žalobci však tvrdí, že žalobkyně a) (a před ní její právní předchůdce) je nadále vlastníkem, neboť text sepsaný neexistujícím správním orgánem nemá jako paakt žádné právní účinky, není proto ani rozhodnutím o konfiskaci. Navíc cílem stanoviska měla být ochrana zájmů osob odlišných od státu, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, před nároky vlastníků, kteří vlastnické právo pozbyli před únorem 1948. V dané věci je ale vlastníkem sporného majetku stále stát, který zabrání majetku sám provedl a je si vědom okolností, za kterých k zabrání došlo, i opakovaných námitek a odporu žalobců i právních předchůdců. Státu by neměly být vytvářeny podmínky pro získání prospěchu plynoucího z jeho vlastního jednání nebo opomenutí. Stanovisko se také zaměřuje na případy, kdy k rozhodnutí o konfiskaci došlo, a v odůvodnění stanoviska je uvedeno, že se nevztahuje na majetek, u kterého žádné rozhodnutí o konfiskaci vydáno nebylo. V dané věci však rozhodnutí o konfiskaci neexistuje. V opačném případě by se dle žalobců vytvořil prostor pro morální hazard, kdy osoby fyzicky okupující majetek by se mohly úspěšně bránit pouhým tvrzením o konfiskaci doložené vadnými listinami nebo dokonce prostými kopiemi, jak tomu bylo v této věci. Poukazovali také na to, že stanovisko bylo přijato již v roce 2005 a změnilo samotnou podstatu restitučních zákonů, neboť dříve bylo možné se v občanskoprávním řízení domáhat ochrany vlastnického práva i mimo období od [datum]. Od roku 2005 tak soudy nově odmítají projednat a rozhodnout spory vlastníků, jejichž majetek stát v době vstupu restitučních zákonů v účinnosti stále okupoval bez na