9 C 1/2023-301 — Okresní soud v Blansku

Anonymizovaný odstavecAnonymizovaný odstavec3. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost podle § 120 odst. 1 o. s. ř.4. Podle § 118a odst. 1, 2, 3, 4 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.5. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.6. S ohledem na skutečnost, že soud nepovažovat tvrzení žalobce za úplná, poučil jej při soudním jednání dne , datum, podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o tom, že dostatečně nevylíčil rozhodné skutečnosti a že má doplnit chybějící tvrzení. Ve vztahu k nároku specifikovaném ve výroku I. tohoto rozsudku byl žalobce poučen, že je třeba doplnit chybějící tvrzení ohledně pokračování ve výrocích žalované 1/ o tom, , Anonymizováno, že tento zásah trvá či je reálná hrozba opakování takového zásahu. Ve vztahu k nároku uvedenému ve výroku II. tohoto rozsudku byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení ohledně údajného výroku žalované 1/ specifikovanému výše v tom smyslu, aby byla uvedena jasná tvrzení, kde, kdy a vůči komu k takovým výrokům ze strany žalované 1/ došlo, ve vztahu k výroku III. tohoto rozsudku pak byl žalobce poučen o tom, že je třeba doplnit tvrzení ohledně čeho konkrétně žalovaná 2/ uvedla v podaných trestních oznámeních nepravdivé informace a okolnosti s úmyslem poškodit žalobce. Ohledně nároku specifikovaného ve výroku IV. tohoto rozsudku byl žalobce poučen o tom, že je třeba doplnit tvrzení k jakým konkrétním pomluvám či dehonestujícím výrokům ze strany žalované 2/ došlo s uvedením času a místa a vůči komu k nim došlo, a dále jakým způsobem a kdy naváděla žalovaná 2/ nezletilou žalovanou 1/ k obdobným jednáním směřujícím vůči žalobci. Ve vztahu ke všem výše uvedeným výrokům byl žalobce vyzván, nechť doplní skutková tvrzení týkající se konkrétních zásahů do osobnostní sféry žalobce, jaká újma na osobnostních právech mu vznikla a jaká je příčinná souvislost mezi jednáním žalované 1/ a žalované 2/ a vznikem újmy. Žalobce byl vyzván, aby uvedené označil obratem u předmětného jednání a současně byl poučen o tom, že pokud nedoplní požadovaná tvrzení a neoznačí k prokázání těchto tvrzení důkazy, může tato skutečnost vést k rozhodnutí ve věci samé v jeho neprospěch z důvodu neunesení břemene tvrzení, případně břemene důkazního.7. Řízení o ochranu osobnosti je tzv. řízením sporným, jež je ovládáno zásadou projednací. Tato zásada je tradičně chápána tak, že tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Úprava vychází z toho, že iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládá jim označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§ 120 o. s. ř.). Aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy, musí především splnit svou povinnost tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Jinými slovy, nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil a která nevyšla jinak v řízení najevo (například dotazováním ze strany soudu), zpravidla nebude předmětem dokazování (shodně srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: občanský soudní řád Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 450-451).8. Ke vztahu mezi břemenem tvrzení a břemenem důkazním je pak nutno poukázat na bohatou konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 619/2011), ze které vyplývá, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení při jednání podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení, tedy nedostál své procesní odpovědnosti a je nutno rozhodnout o věci samé v jeho neprospěch.9. Judikatorně bylo rovněž vymezeno, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní), tedy v rozporu s objektivním právem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí předpokládaných občanským zákoníkem. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a případně důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu, v daném případě tedy žalobce (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4510. Žalobce, který byl v řízení zastoupen advokátkou, byl ze strany soudu opakovaně (ať již postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., nebo ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.) poučován o tom, aby uvedl a konkretizoval svá skutková tvrzení, avšak přestože byl poučen o důsledcích nevyhovění této výzvy, své povinnosti dostál pouze částečně.11. Již na tomto místě je třeba pro stručnost uvést, že ve vztahu k výroku I. tohoto rozsudku vzal žalobce v rámci závěrečné řeči svůj návrh částečně zpět, v tomto rozsahu tedy soud řízení ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil.12. Ve vztahu k výroku II. žalobce k výzvě soudu doplnil, že žalovaná 1/ veřejně tvrdila, že , Anonymizováno, , Anonymizováno, roku 2022, a to před spolužáky , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, . Ve vztahu k žalované 1/ pak svá tvrzení nijak nedoplnil jak ve vztahu k tomu, že jej žalovaná 1/ měla , podezřelý výraz, , tak k tomu, jakou újmu toto jednání žalované 1/ mělo žalobci způsobit, případně jaká je příčinná souvislost mezi jednáním žalované 1/ a újmou žalobce, neboť tato tvrzení směřovala výlučně vůči žalované 2/. Tvrzení žalobce ve vztahu k žalované 1/ tak zůstalo v toliko obecných rysech, neboť přes opakované výzvy soudu nebyl schopen konkretizovat a vyjasnit, jaký konkrétní dopad na něj měla mít údajná tvrzení žalované 1/ (která navíc částečně míří vůči osobám odlišným od žalobce, tedy jeho dětem), aby vůbec mohlo být posuzován a hodnocen případný zásah do žalobcových osobnostních práv, nebo v tomto směru prováděno jakékoli dokazování. Již na tomto místě je tedy nutno uvést, že ve vztahu k tomuto nároku žalobce neunesl břemeno tvrzení, a tedy nesplnil svou základní procesní povinnost stanovenou v § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomuto závěru soud považoval za nadbytečné (a s ohledem na absentující tvrzení žalobce i fakticky nemožné) se ve vztahu k tomuto nároku žalobce věcně zabývat skutkovými zjištěními, případně z těchto