11 C 110/2025-33 — Okresní soud v Blansku

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne , datum, po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 189,34 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že pohledávka vznikla na základě Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne , datum, distančním způsobem (elektronicky) na , Anonymizováno, , po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 8 200 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách. Nedílnou součástí Smlouvy je Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Úvěr byl žalovanému vyplacen prostřednictvím bankovního převodu z bankovního účtu žalobkyně dne , datum, ve výši 8 000 Kč. Žalovaný uhradil částku 1,05 Kč, dne , datum, se dostal do prodlení s úhradou celého úvěru, úvěr nevrátil a žalobkyně má vůči žalovanému nesplacenou pohledávku ve výši 18 032,30 Kč, sestávající z jistiny 7 998,91 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 158,04 Kč, smluvního úroku ve výši 9 711,25 Kč a poplatku za službu „, Anonymizováno, “ 164,10 Kč. Žalobkyně dále v důsledku prodlení žalovaného se splacením úvěru požaduje úhradu zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty dle čl. VIII. odst. 1 smlouvy ve výši 157,04 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr až do výše 8 200 Kč a závazek žalovaného zaplatit poskytnutou částku včetně úroku ve výši 1,016 % denně a poplatku za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a poplatku ve výši 165 Kč za sjednanou volitelnou službu „Presto“ v pravidelných denních splátkách, nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a sazebník. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a zprávy , Anonymizováno, ., bylo prokázáno, že žalobkyně na účet žalovaného č. , č. účtu, zaslala dne , datum, částku 8 000 Kč.4. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastnící důkazy potřebné k prokázání svých mrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla důkazy dostatečné k prokázání svých tvrzení, že tvrzená smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že tvrzená smlouva o úvěru byla uzavřena. O neunesení břemene mrzení a břemene důkazního však soud žalobkyni nemohl při jednání poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.6. Podle § 561 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Podle § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. § 562 odst. 2 o. z. navíc stanoví, že se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Dle ustanovení § 1824 a násl. o. z. mohou pro uzavření smlouvy být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Prostředky komunikace na dálku se dle tohoto ustanovení rozumí mimo jiné i veřejná komunikační síť, například internet.7. Dne 1. 7. 2016 nabylo účinnosti nařízení EU č. 910/2014, tzv. eIDAS, které se podstatně dotklo uznávání elektronických podpisů v rámci Evropské unie. V návaznosti na účinnost eIDAS nabyl ke dni 19. 9. 2016 účinnosti zákon č. 297/2 (16 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce („ZSVD“). Pro písemné právní jednání občanský zákoník vyžaduje podpis jednajícího, přičemž výslovně počítá i s možností podepsat písemnost elektronicky. Konkrétní požadavky na elektronický podpis elektronických písemností pak předepisuje ZSVD ve spojení s eIDAS. ZSVD nově stanoví, že k podepisování listin mezi soukromými osobami lze použít všechny typy elektronického podpisu, tedy i prostý elektronický podpis, který nenaplňuje požadavky kladené na vyšší formy elektronických podpisů (tj. zaručený elektronický podpis či kvalifikovaný elektronický podpis). ZSVD tak zrovnoprávňuje při jednání v soukromoprávních vztazích všechny formy elektronického podpisu s vlastnoručním podpisem jednající osoby. Základní formu elektronického podpisu eIDAS definuje velmi široce, neboť za elektronický podpis považuje jakákoliv „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání“. Takovýmto prostým elektronickým podpisem tedy může být cokoli (jakákoli data), co někdo (podepisující osoba) vnímá jako svůj podpis, a také to takto použije — tak, že to „nějak přidruží“ k tomu, co chce podepsat (viz: připojí či logicky spojí).8. Z výše řečeného vyplývá, že je stále použitelný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, podle kterého písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky. Aby se žalobkyně mohla dovolávat právních důsledků písemné smlouvy, je nutné prokázat, že tato smlouva skutečně byla mezi účastníky uzavřena - v daném případě zejména prokázat, že žalovaný smlouvu podepsal, tedy k ní připojil svůj podpis, ať už fyzicky nebo ve formě připojení elektronického podpisu. V daném případě však k tomuto prokázání nedošlo — z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaný ke smlouvě připojil svůj (prostý elektronický) podpis.9. Na základě shora uvedeného skutkového stavu, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně proto není oprávněna požadovat po žalované jakákoliv plnění z titulu této smlouvy.10. Žalobkyně však prokázala, že dne , datum, žalovanému poskytla částku 8 000 Kč.11. Podle § 2991 odst. 1 o. 2. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Vzhledem k absenci právního důvodu poskytnutí dané peněžité částky dospěl soud k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení v rozsahu poskytnutých 8 000 Kč a žalovaný je tedy povinen tuto částku vydat žalobkyni ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalovaný na svůj dluh uhradil dle tvrzení žalobkyně částku 1,05 Kč, soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 998,95 Kč rozsudkem (výrok 1.). Jelikož splatnost pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§ 1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného pro