12 C 145/2020-34 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 23. 7. 2020 domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši a s úrokem z úvěru a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel jeho právní předchůdce smlouvu o úvěru, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, za kapitalizovaný úrok 19,52 %, za odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a s odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Žalovaný úvěr dohodnutým způsobem nevrátil celý, splatil pouze částku 2 000 Kč. Žalovaný zbylou část nezaplatil, a to přes výzvu k úhradě předžalobní upomínkou. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu dne 1. 12. 2020, ač řádně předvolán, se nedostavil. 3. Po důkazech provedených obsahem listin, předložených žalobcem - smlouvy o úvěru ze dne 7. 12. 2017 [číslo] se všeobecnými obchodními podmínkami, karty klienta, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 s přílohou, oznámení postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 s dokladem o odeslání a předžalobní upomínky s potvrzením o předání k poštovní přepravě, a jejich zhodnocení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. vzal soud za prokázané, že dne 7. 12. 2017 uzavřel žalovaný jako úvěrovaný se právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO], sídlem [adresa], jako úvěrujícím, smlouvu [číslo] o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky, karta klienta. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto jistinu vrátit a spolu s ní zaplatit částku 3 000 Kč úroku ve výši 19,52 % za dobu trvání smlouvy, 3 000 Kč administrativní poplatek a 6 000 Kč poplatek za bezhotovostní inkaso splátek, to vše v 60 splátkách po 450 Kč týdně, nejpozději do 31. 1. 2019. Při uzavírání úvěrové smlouvy byla vyplněna karta klienta, ve které bylo k poměrům žalovaného uvedeno, že pracuje v hlavním pracovním poměru na dobu určitou do 31. 1. 2018 pozici dělníka se mzdou 9 404 Kč měsíčně, dalším příjmem je výživné 3 000 Kč; výdaje byly uvedeny pouze částkou 6 500 Kč měsíčně a dále byl v kartě údaj o splácení exekuce částkou 2 165 Kč měsíčně. Žalobce zaslal žalovanému před podáním žaloby předžalobní výzvu, avšak bezvýsledně. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že soud v rámci řízení předvolání a žalobu v této věci doručil žalovanému dne 16. 11. 2020. 4. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru a o prodlení dlužníka. Podle § [číslo] smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § [číslo] odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Postoupení pohledávky soud posoudil podle ustanovení § [číslo] a násl. Podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce druhého téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Pokud jde o zkoumání úvěryschopnosti spotřebitele, pak Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], (PR [číslo] s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 7. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [ústavní nález] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ [ústavní nález]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk [číslo] důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dos