12 C 214/2025-37 — Okresní soud v Benešově

Žalobce se svou žalobou podanou k soudu dne , datum, domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku , částka, s ročním úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne , datum, do zaplacení. Uváděl, že dne , datum, uzavřel jako pronajímatel se žalovaným jako nájemcem smlouvu o podnikatelském nájmu věcí movitých podle § 2316 občanského zákoníku, jejímž předmětem byl úplatný dlouhodobý pronájem prádla a poskytování souvisejících služeb. Nájem byl sjednán na tři roky s automatickou prolongací vždy o rok. Takto se nájemní smlouva prodlužovala, až dne , datum, dal žalovaný žalobci z této smlouvy výpověď. S touto výpovědí žalobce nesouhlasil, což žalovanému sdělil, a trval na dalším plnění smlouvy nejméně do , datum, . Jelikož však žalovaný smlouvu neplnil, způsobil žalobci škodu v podobě ušlého zisku, který za dobu od května , Anonymizováno, do srpna , Anonymizováno, činí , částka, . Přes výzvy žalobce však žalovaný tuto částku nezaplatil.Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Uváděl, že výpověď smlouvy dal zcela v souladu s ustanovením § 2320 občanského zákoníku, s tím, že i smlouvu na dobu určitou měl právo kdykoli vypovědět. Výpověď tak byla zákonná a neexistují žádné důvody její neplatnosti. Žalovaná se tak nedopustila žádného protiprávního jednání, na jehož základě by žalobci mohla vzniknout škoda. Žalovaný dále uvedl i výhrady proti žalobcovu výpočtu výše škody. Žalovaný souhlasil s tvrzeními žalobce, že ten dne , datum, uzavřel jako pronajímatel se žalovaným jako nájemcem smlouvu o podnikatelském nájmu věcí movitých a že žalovaný tuto smlouvu dne , datum, vypověděl.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů dle § 132 o.s.ř. vzal soud za prokázané, že dne , datum, uzavřel žalobce jako pronajímatel se žalovaným jako nájemcem smlouvu o podnikatelském nájmu věcí movitých, kterou se zavázal pronajímat žalovanému za sjednanou cenu prádlo (ložní, froté, stolní a další) a poskytovat související servis. Smlouva byla uzavřena v souvislosti s podnikáním obou smluvních stran, a to na dobu určitou 3 let a v bodě VI. – 6 kromě toho obsahovala ujednání o automatickém prodloužení její platnosti vždy o další 1 rok, pokud do tří měsíců před ukončením uplynutím sjednané lhůty platnosti nedojde k jiné dohodě nebo pokud některá ze smluvních stran neoznámí druhé smluvní straně, že nemá zájem na dalším pokračování smluvního vztahu; výpovědní doba začíná běžet od prvního měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé smluvní straně. Smlouva dále podřídila smluvní vztah českému právnímu řádu (VI. – 4) a občanskému zákoníku v bodech, které sama neupravuje (VI. – 3). Smlouva obsahovala přílohu 1 – seznam prádla a ceník, a přílohu 2 – všeobecné dodací podmínky pro poskytován služeb praní a pronájmu prádla. Tato skutečnost nebyla mezi účastníky sporná a vyplývá z obsahu citované smlouvy, kterou předložili (shodného znění) soudu oba účastníci. Dne , datum, zaslal žalobce žalovanému nesouhlas s výpovědí ze smlouvy, kterou žalobce obdržel dne , datum, , tento nesouhlas s odkazem na neplatnost výpovědi zaslal žalobce žalovanému i e-mailem (z dopisu ze dne , datum, , z e-mailu ze dne , datum, ). Žalobce zaslal žalovanému dne , datum, předžalobní upomínku ze dne , datum, , kterou vyzval žalovaného k zaplacení částky , částka, , tedy ušlého zisku, když smlouva účastníků byla žalovaným neoprávněně ukončena (z předžalobní upomínky s dodejkou). Dne , datum, sdělil žalovaný žalobci, že byl oprávněn dát ze smlouvy výpověď, a to podle § 2320 občanského zákoníku, a nájemní vztah po doručení výpovědi , datum, tak skončí uplynutím desetidenní výpovědní lhůty dne , datum, ; žalovaný zdůraznil, že od , datum, již nebude využívat služeb žalobce (z dopisu ze dne , datum, ). Z výpovědi ze dne , datum, vyplývá, že ji dává žalovaný žalobci ze smlouvy o podnikatelském pronájmu movitých věcí ze dne , datum, , s odkazem na § 2320 odst. 1 občanského zákoníku s tím, že výpovědní doba činí 10 dnů a počíná běžet dnem následujícím poté, co byla výpověď doručena (z výpovědi ze dne , datum, ).Z provedeného dokazování vyplývá, že skutkové okolnosti uzavření smlouvy a její výpovědi nebyly mezi účastníky sporné, a vyplynuly i z provedeného dokazování. Spor účastníků se týká právního hodnocení, zda byl žalovaný oprávněn smlouvu vypovědět či nikoli (a měla tak trvat nejméně až do skončení prolongované doby). Tato okolnost je zásadní pro úvahu, zda se žalovaný vypovězením smlouvy dopustil jednání, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody (ušlý zisk) na straně žalobce (ten právě v tomto jednání takový základ spatřuje).Soud tu vycházel především z obsahu smlouvy účastníků. Ta ohledně výpovědi smlouvy obsahuje pouze jediné ustanovení, a to větu: „Výpovědní doba začíná běžet od prvního měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé smluvní straně“. K otázce výpovědi smlouva žádná další ustanovení neobsahuje. Smlouva výslovně řeší automatickou prolongaci smlouvy po uplynutí první doby určité tří let, na kterou byla sjednána, a určuje stranám smlouvy postup, pokud by chtěli této automatické prolongaci, vždy o jeden rok, zamezit. Tato ujednání však nemají žádný vliv ani vztah k případné výpovědi smlouvy. Z těchto ujednání vyplývá jen závěr, že jde o smlouvu na dobu určitou (nejprve tří let, poté vždy na jeden rok).Soud proto při právním posouzení otázky výpovědi vycházel z ustanovení § 2320 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož nájemce má právo nájem kdykoli vypovědět; výpovědní doba je desetidenní (odst. 1), ustanovení o obnovení nájemní smlouvy po uplynutí doby nájmu za předpokladu, že pronajímatel o vrácení nepožádá, se nepoužije (odst. 2). Již ze znění citovaného ustanovení, které účastníci svou smlouvou nevyloučili ani nenahradili jiným ujednáním, vyplývá, že nájemce, tedy žalovaný, byl smlouvu oprávněn kdykoli vypovědět, s desetidenní výpovědní dobou. Tedy byl oprávněn tak učinit kdykoli, a bez uvedení důvodu. Naopak úpravu podle odstavce 2 účastníci svou smlouvou vyloučili, když si prolongaci smlouvy dohodli – to dispozitivní charakter citovaného zákonného ustanovení umožňuje.Rovněž podle komentářů tohoto ustanovení je třeba dospět k závěru, že žalovaný byl oprávněn smlouvu kdykoli vypovědět. Např. , Anonymizováno, . Občanský zákoník. 2. vydání , adresa, : , právnická osoba, . , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , uvádí následující: „Na rozdíl od obecné úpravy (§ 2229) má nájemce možnost vypovědět nájem kdykoliv, a to jak nájem na dobu neurčitou, tak na dobu určitou. Jde o vyjádření vyšší flexibility podnikatelských nájmů věcí movitých, kdy jsou nájmy zpravidla sjednávány na kratší dobu (zpravidla v řádech dnů či týdnů).“ a dále „Úprava je dispozitivní. Strany mohou sjednat odlišnou výpovědní dobu, mohou rovněž omezit výpovědní důvody nájemce. Stejně tak lze ujednat automatické obnovení či prodlužování nájmu.“ Podobně také , Anonymizováno, . § , Anonymizováno, [Výpověď nájemce]. In: , Anonymizováno, . Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . , Anonymizováno, , , Anonymizováno, : „Oproti obecné úpravě nájmu má nájemce právo kdykoliv nájem vypovědět, a to přestože jde o nájem na dobu určitou.“ a dále: „Právní úprava je dispozitivní. Strany mohou vyloučit či omezit právo na výpověď, mohou stanovit kratší či delší výpovědní dobu, připustit obnovení nájmu. V případě nájmu na kratší dobu než deset dnů má smysl zejména kratší výpovědní doba.“Soud v tomto případě dospěl k závěru, že žalovaný se vypovězením smlouvy účastníků o podnikatelském nájmu věcí movitých, uzavřené na dobu určitou do , datum, , výpovědí doručenou žalobci dne , datum, nedopustil žádného protiprávního („neoprávněného“) jednání, které mohlo způsobit žalobci škodu v podobě ušlého zisku. Žalovaný jako nájemce z uvedené smlouvy byl oprávněn tuto smlouvu vypovědět kdykoliv, a to s desetidenní výpovědní dobou, což učinil. V tomto případě vyhoví doručení a plynutí výpovědní doby i smlouvě účastníků, která stanoví, že výpovědní doba počne běžet měsícem následujícím po měsíci, v němž je výpověď doručena. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl.Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z ustanovení § 142 o.s.ř., podle něhož má účastník, který byl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému účastníku. V dané věci byl zcela úspěšný žalovaný, kterému náleží plná náhrada nákladů řízení. Tyt náklady spočívají v nákladech na právní zastoupení. Soud vycházel z advokátního tarifu – vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění do , datum, pro úkony poskytnuté do , datum, a ve znění účinném od , datum, pro úkony poskytnuté po , datum, . Do , datum, byly poskytnuty dva úkony právní služby, a to převzetí s přípravou zastoupení a vyjádření ve věci samé, s odměnou ve výši , částka, za úkon, tedy celkem , částka, (§ 7 odst. 6). K těmto úkonem náleží režijní paušály 2x , částka, , tj. , částka, , dle § 13 odst. 4. Poslední úkon byl poskytnut po , datum, , a to úča