18 C 313/2024-83 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobkyně se podáním doručeným zdejšímu soudu 13.4.2024 domáhala zaplacení částky 25 255 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že společnost , právnická osoba, , a.s., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalovanému na základě Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 20. 10. 2000 úvěrový rámec ve výši 26 000 Kč. Žalovaný byl na základě této smlouvy oprávněn čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný se podle žalobkyně zavázal vrátit finanční prostředky právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných měsíčních splátkách sestávajících ze sjednané procentuální výše z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce, a dále se zavázal zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný průběžně čerpal peněžní prostředky a odkázala na výpis z účtu č. , hodnota, ke kreditní kartě. Protože se žalovaný dostal do prodlení se splacením měsíční povinné minimální splátky, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 31. 7. 2006 a požadovala po žalovaném okamžité zaplacení celé dluhu ve výši 32 460 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný však ani přes výzvu dluh žalobkyni nezaplatil. Žalobkyně uvedla, že proto požaduje zaplacení jistiny ve výši 24 315 Kč, poplatků ve výši 940 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 5 216,12 Kč a nadále běžící e výši 22,68 % od 22.6.2019 do zesplatnění, a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 9 008,93 Kč do zesplatnění a nadále běžící zákonný úrok od 31.7.2006 do zaplacení.Žalobkyně následně vzala žalobu v rozsahu 20 000 Kč zpět, když žalovaný po doručení žaloby uhradil žalobkyní čtyři splátky po 5 000 Kč.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, uvedl, že si není vědom, že by něco dlužil, ale je to dle žalobních tvrzení velmi dávno a má za to, že pokud po něm nikdo nic v mezidobí chtěl, nyní už to chtít ani nemůže.3. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 16.10.2000 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž mohl prostřednictvím úvěrové platební karty OK opakovaně čerpat úvěr až do výše 26 000 Kč. Zároveň se zavázal vyčerpanou částku splácet ve 20měsíčních splátkách po 1 300 Kč. Žalovaný uhradil na dlužnou částku poslední splátku den 27.3.2006. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dne 31.7.2006 využila svého práva a pro prodlení žalovaného s úhradou dluhu celý dluh zesplatnila. (viz. žádost o poskytnutí revolvingového úvěru a vydání úvěrové karty ze dne 16. 10. 2000, včetně všeobecných obchodních podmínek, výpis k O. K. kartě za období od prosince 2004 do 28. 7. 2006 a odstoupení od smlouvy ze dne 31. 7. 2006).4. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni dne 18.6.2019, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena přípisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 3.7.2019 (viz. smlouva o postoupení pohledávek č. , hodnota, včetně dohody o ceně a přílohy č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky, a to zejména řádek 549, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 7. 2019 včetně podacího lístku ze dne 16. 7. 2019).5. Ze zprávy právní nástupkyně společnosti , právnická osoba, , tj. společnosti , právnická osoba, . ze de 19.3.2025 soud zjistil, že tato společnost před potupením pohledávky na žalobkyni dluh za žalovaným neuplatnila u soudu.6. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2000, dopadají na posuzovaný právní vztah ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. do 31.12.2013 (dále jen „obchodní zákoník“) s ohledem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle § 497 obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle ustanovení § 387 odst. 1 obchodního zákoníku se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem. Podle § 392 odst. 1 obchodního zákoníku promlčecí doba u práva na plnění závazku běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku činí promlčecí doba čtyři roky.8. Žalobkyně vzala podáními ze dne 27.1.2025 a 6.5.2025, tj. předtím, než začal soud jednat, částečně svoji žalobu zpět, a to v rozsahu částky 20 000 Kč. Vzhledem k tomu soud v souladu s ustanovení § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.).9. Po zhodnocení provedených důkazů a z nich zjištěných skutečností dospěl soud k závěru, že žalobkyni její nárok přiznat nelze. Soud posoudil nárok žalobkyně s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovaným jako nedůvodný. V daném případě vycházel ze zjištění, že žalovaný uhradil poslední splátku dne 27.3.2006 a právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila dne 31.7.2006. Poprvé tak mohla žalobkyně svůj nárok na úhradu nedoplatku úvěru uplatnit u soudu ode dne následujícího, tj. dne 1.8.2006 a od tohoto dne počala běžet promlčecí lhůta. Zmíněná čtyřletá promlčecí doba tak v daném případě uplynula dnem 1.8.2010, přičemž žalobkyně svůj nárok uplatnila žalobou u soudu až po uplynutí této promlčecí doby, a to dne 3.4.2024, tedy opožděně. Na promlčení pohledávky nemění nic ani to, že žalovaný po podání žaloby uhradil žalobkyni na dlužnou částku 20 000 Kč, když úhrada na promlčenou pohledávku nemá ve smyslu ustanovení § 407 obchodního zákoníku důsledek uznání dluhu. Soud proto žalobu s ohledem na promlčení uplatněného nároku zamítl včetně příslušenství, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný, který měl ve věci plný úspěch a přísluší mu náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši, se tohoto nároku výslovně vzdal (výrok III. rozsudku).