38 C 248/2023-55 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky , částka, s tím, že požaduje jistinu. Žalobkyně svůj návrh odůvodňuje tím, že uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru na částku , částka, , který měl žalovaný splácet v 72 měsíčních splátkách po , částka, s tím, že měl zaplatit celkem , částka, a nezaplatil splátku dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Účastníci uzavřeli smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši , částka, , a to prostřednictvím elektronické komunikace, kdy žalovaný vyslovil souhlas s návrhem smlouvy o spotřebitelském úvěru, takže s ním souhlasí bez výjimky (viz e-mail). Smlouva o spotřebitelském úvěru byla mezi účastníky sjednána na částku , částka, s tím, že , částka, bude vyplaceno na účet spotřebitele uvedeném ve smlouvě a , částka, bude použito na náklady spojené s vyřízením úvěru. Úvěr (částka celkem , částka, ) měl být hrazen měsíční splátkou , částka, (splátka , částka, , , částka, inkaso) vždy k 15. dni v měsíci. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný je zaměstnanec státní správy s příjmem , částka, , je vlastníkem nemovitosti, příjem manželky je , částka, , náklady na spotřebitele , částka, , na manželku , částka, a na děti , právnická osoba, Kč, náklady na bydlení , částka, (smlouva o spotřebitelském úvěru, smlouva o inkasu). Zůstatek na účtu byl v minusu až minus , částka, , z výpisu z účtu je zřejmé, že žalovaný splácel zřejmě hypoteční úvěr splátkou , částka, a , částka, , další úvěr částkou , částka, , životní pojištění , částka, a , částka, , elektřinu , částka, (výpis z účtu). V květnu 2017 měl příjem , částka, čistého (výplatnice).4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi účastníky došlo, byť pomocí prostředků komunikace na dálku, tedy pomocí e-mailu, k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku. Účastníci se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši , částka, s tím, že mu bude vyplacen úvěr na účet spotřebitele, a to ve výši , částka, . , adresa, .000 Kč pak měla být započtena na náklady poskytovatele úvěru. Dále pak uzavřeli účastnici další, k tomu se vážící smlouvy, a to smlouvu o inkasu, za kterou se žalovaný rovněž zavázal hradit poplatky.Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.6. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.7. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.11. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic , právnická osoba, a konkrétně směrnice 93/11 EHS zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C-240/98 , jméno FO, Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C-243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu, a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.12. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, pokud zkoumá pouze příjmovou stránku a nezkoumá i výdaje spotřebitele. Žalobkyně vycházela pouze z výplatní pásky žalovaného a nechala si doložit výpis z účtu, ze kterého je však zřejmé, že žalovaný byl v debetu a jeho příjem mu na jeho závazky nepostačoval. Z výpisu z účtu je evidentní, že měl žalovaný závazky ke splátkám úvěrů a jeho náklady na bydlení byly mnohem vyšší, když jen elektřina činila , částka, měsíčně. Přitom dle § 86 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru má poskytoval posuzovat úvěruschopnost na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, což žalobkyně neučinila.13. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.14. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu. Žalobkyně fakticky poskytla žalovanému pouze částku , částka, a žalovaný uhradil splátky až do , datum, , přičemž na poskytnutou částku , částka, měl uhradit , částka, v 72 splátkách po , částka, a má tedy částku poskytnutou žalobkyní uhrazenou. Soud tedy žalobu zamítl.15. Pokud jde o náklady řízení, soud postupoval podle