14 C 239/2024-21 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 795 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 107,62 Kč od 15. 6. 2024 do 2. 7. 2024 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 795 Kč od 3. 7. 2024 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle úvěrové smlouvy s id žádosti , hodnota, a id klienta , hodnota, žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni úvěr i s poplatky ve 24měsíčních splátkách, kdy žalovaný měl celkem zaplatit 13 760 Kč, pokud by nevyužil nějakých dalších služeb žalobkyně. Žalovaný využil za poplatek doplňkové služby žalobkyně jako je expres výplata, bezpečná splátka. Žalobkyně tvrdí, že ji žalovaný neuhradil ničeho, kdy jí nebyla uhrazena jistina ve výši 10 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatky za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, úroky ve výši 1 470 Kč, účelně vynaložené náklady v celkové výši 900 Kč, a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč.2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že prověřila jeho finanční situaci, a to především lustrací v registru SOLUS, v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru NRKI. Dále uvedla, že podrobuje klienty důslednému credit scoringu, kde posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Ve vyjádření ze dne 17. 12. 2024 žalobkyně odkázala také na kartu klienta a metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v průběhu řízení zůstal pasivní. Nevyužil možnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a k těmto skutečnostem označovat důkazy.4. V dané věci byly splněny podmínky ve smyslu § 115a o. s. ř. pro soudu rozhodnutí bez nařízení jednání.5. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, písemnou dohodu nazvanou „úvěrová smlouva s id žádosti , hodnota, a id klienta , hodnota, “, na základě které žalobkyně poskytne žalovanému částku do výše 10 000 Kč a ten se jí zavázal vrátit i s poplatky ve 24měsíčních splátkách. Žalobkyně dne , datum, zaslala na účet žalovaného částku 10 000 Kč (důkaz: úvěrová smlouva s id žádosti , hodnota, a id klienta , hodnota, , výpis čerpání, splátek a úhrad, opis výpisu proplacení smlouvy). Před samotným podpisem výše uvedené písemné dohody zkoumala žalobkyně finanční možnosti žalovaného a dospěla k závěru, že žalovaný má dostatečné finanční prostředky na případné splácení úvěru, k tomuto závěru došla zejména tak, že prozkoumala registry, vyšla z údajů uvedených v kartě klienta a vzala bez dalšího za prokázané jeho tvrzené příjmy ve výši 35 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč, a to, že žalovaný splácí jiným společnostem 1 000 Kč měsíčně (důkaz: karta klienta). Žalobkyně taky provedla výpočty, zda žalovaný bude moci řádně hradit úvěr, kdy zohlednila tvrzený příjem žalovaného (ve výši 35 000 Kč), životní minimum (4 470 Kč), splátky jiným společnostem (1 000 Kč) a výši splátky schváleného úvěru (1 045 Kč), a došla k závěru, že žalovaný může řádně hradit úvěr, když pak bude mít ještě rezervu ve výši 28 385 Kč (důkaz: výpočty MLS). Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky do 17. 5. 2024, a to ve výzvě ze dne 3. 5. 2024, kdy tato výzva byla žalovanému doručována dne 9. 5. 2024 na jeho trvalé adrese, avšak nebyla mu předána, neboť žalovaný byl na ni neznámý (důkaz: výzva ke splacení celé půjčky ze dne 3. 5. 2024, podací arch ze dne 6. 5. 2024, služba sledování zásilek dostupná na https://www.postaonline.cz/trackandtrace).6. Soudem zjištěný skutkový stav je následující: Žalobkyně posuzovala finanční možnosti žalovaného proto, aby mu poskytla úvěr, přičemž vyšla z lustrace žalovaného v registrech, jeho tvrzených příjmů a výdajů, a údajů o jeho osobě, a shledala, že má dostatečné finanční prostředky pro splácení úvěru, proto s žalovaným dne , datum, uzavřela písemnou dohodu, na základě které mu bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků až do výše 10 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky vrátí i s poplatky. Na základě dohody mu žalobkyně poskytla částku 10 000 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky do 17. 5. 2024, kdy tato výzva byla žalovanému doruč dne 9. 5. 2024 na jeho trvalé adrese, avšak nebyla mu předána, neboť žalovaný byl na ni neznámý.7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.13. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů