8 C 237/2024-36 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 71.772,79 Kč s tím, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, na částku 83.000 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru elektronicky dne , datum, ve výši 83.000 Kč se splácením v 96. měsíčních splátkách po 1.480 Kč (smlouva). V žádosti o poskytnutí úvěru ze dne , datum, byl uveden příjem žalovaného 22.800 Kč, měsíční výdaje 3.000 Kč a splátky úvěrů 5.000 Kč (žádost). Žalobkyně žalovanému vyplatila částku 83.000 Kč (výpis z účtu). Žalovaný na daný případ uhradil celkem částku ve výši 38.084,84 Kč (viz dle výpisu transakcí – úhrad).5. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě pohybů na účtu ve výši 22.808 Kč a výdajů 16.300,44 Kč, jednak pravidelné životní náklady, pak nepravidelné výdaje a náklady na úvěrové služby. Příjem dovodila na základě transakcí na BÚ, který vstupoval do výpočtu platební kapacity – 22.808,44 Kč, byl napočítán jako medián 5M na BÚ v měsících únor až květen (viz listina na čl. 23-24 spisu). Dle výpisu z účtu uváděné konkrétní příjmy žalobkyní v tomto nejsou uvedeny. Z výpisu není zřejmý případný konkrétní zaměstnavatel žalovaného a ani druh pracovního poměru. Soudu je z úřední činnosti známo (a toto vyplývá i z předloženého výpisu z účtu), že mezi účastníky byla již dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru na částku 20.000 Kč splatná v 96. splátkách po 383 Kč. Žalobkyně pak žalovanému dne , datum, poskytla úvěr ve výši 217.000 Kč (viz čerpání v předloženém výpisu z účtu) a dne , datum, úvěr ve výši 86.000 Kč (rozsudek ve věci , spisová značka, , viz čerpání v předloženém výpisu z účtu).6. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Pokud jde o žalobkyni, pak se jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.8. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.10. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.11. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.15. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C-240/98 Océano Grupo Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C-243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu, a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.16. Z údajů na běžném účtu žalovaného nelze zjistit pravidelný příjem žalovaného a z jaké je pracovní činnosti. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného na bydlení a energie z účtu hrazeny nebyly. Žalobkyně před poskytnutím tohoto úvěru žalovanému poskytla čtyři další úvěry, poslední úvěr dne 17. 5. 2021 ve výši 86.000 Kč, tedy těsně před uzavřením smlouvy o úvěru v tomto případě. Pravidelné náklady na živobytí pak z výpisu z účtu banka neznala.17. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu. S ohledem na výše uvedené dovodil soud v tomto případě absolutní neplatnost dané smlouvy o úvěru a k její neplatnosti přihlédl i bez návrhu.18. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu. Žalovaný uhradil obdržel 83.000 Kč a uhradil 38.084,84 Kč a zbývá mu uhradit 44.915,16 Kč. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení je pak stanoven od výzvy k plnění, kterou žalobkyně vyhotovila dne 27. 7. 2023 a stanovila lhůtu k úhradě do 26. 8. 2023. Žalovaný je tak v prodlení od 27. 8. 2023.19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občan