11 C 60/2024-69 — Okresní soud v Břeclavi

1. Návrhem doručeným soudu dne 29. 11. 2023, ve spojení s podáním ze dne 3. 7. 2024 a podáním ze dne 14. 8. 2024, požádal žalobce o vydání rozhodnutí, jímž by žalované bylo uloženo zaplatit mu 36.183,99 Kč příslušenstvím. Ke svému návrhu uvedl, že právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, . IČ , IČO, , uzavřel se žalovanou dne 25. 2. 2021 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč, které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do 25. 4. 2022 se žalovaná zavázala zaplatit úrok v pevné výši 1.925 Kč. Dále se žalovaná zavázala předchůdci žalobce zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 9.800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 1.859 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti 3.600 Kč. Celkovou částku 37.184 Kč se žalovaná zavázala předchůdci žalobce uhradit v 14 měsíčních splátkách po 2.656 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 14. 8. 2021 ve výši 1.000 Kč. Po uplynutí lhůty pro úhradu další splátky je pak žalovaná v prodlení s dluhem na jistině 13.919,49 Kč, na úroku 930,18 Kč, na úhradě za poskytnutí úvěru 6.637,34 Kč, na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 1.258,77 Kč a na úhradě za hotovostní splácení 2.438,21 Kč. Po lhůtě splatnosti, tj. od 25. 4. 2022 je úvěr úročen sjednanou úrokovou sazbou 15 % ročně. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek vzniklo předchůdci žalobce právo na uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky denně, která je vyčíslena za období od 26. 7. 2021 do 21. 2. 2023 na částku 11.000 Kč. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalobcem přešla pohledávka za žalovanou na společnost , Jméno žalobce, . Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky žalovaná neuhradila ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalované zaplacení celkové dlužné částky 36.183,99 Kč a příslušenství. Před podáním žaloby žalobce vyzval žalovanou k plnění.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , Anonymizováno, ze dne 25. 2. 2021 uzavřené mezi žalovanou a společností , právnická osoba, . IČ , IČO, , bylo zjištěno, že dne 25. 2. 2021 převzala žalovaná ve formě úvěru finanční prostředky ve výši 20.000 Kč a celkovou dlužnou částku 37.184 Kč (dlužná částka + náklady spotřebitelského úvěru) měla žalovaná splatit ve 14 měsíčních splátkách po 2.656 Kč. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 bylo zjištěno, že pohledávka společnosti , právnická osoba, . za žalovanou ze smlouvy číslo , hodnota, přešla na žalobce. Z Oznámení o postoupení ze dne 15. 8. 2023 bylo zjištěno, že původní věřitel žalované oznámil postoupení pohledávky na žalobce. Z Žádosti o úvěr ze dne 25. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, bydlí u rodičů a nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalovaná je zaměstnaná s měsíčním příjmem ve výši 15.845 Kč s tím, že v aktuálním zaměstnání je od 20. 10. 2020 se smlouvou na dobu určitou do 30. 4. 2021, což žalobce dále doložil i výplatními páskami a pracovní smlouvou. K výdajové stránce jsou označeny náklady na bydlení ve výši 1.000 Kč a ostatní náklady ve výši 3.860 Kč. Z Výzvy k plnění ze dne 1. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, v celkové výši 43.388,32 Kč ve lhůtě splatnosti do 16. 11. 2023. Z přehledu transakcí ke smlouvě číslo , hodnota, vyplývá, že v období od 26. 2. 2021 do 14. 8. 2021 bylo zaplaceno celkem 12.000 Kč.4. Z žalobních tvrzení a ze smlouvy ze dne 25. 2. 2021 soud zjistil, že se v dané věci jedná o smluvní vztah podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že předchůdce žalobce nedodržel povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud nesdílí tvrzení žalobce, že před poskytnutím finančních prostředků žalované nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, a to s ohledem na dobu trvání pracovního poměru žalované, který byl uzavřen na dobu určitou do 30. 4. 2021 a není tedy zřejmé, z jakého příjmu by měla žalovaná hradit splátky po ukončení pracovního poměru, tj. v době od května 2021 do dubna 2022. Soud má za to, že před poskytnutím úvěru nebyl předchůdcem žalobce učiněn správný závěr o schopnosti žalované poskytnuté prostředky řádně a včas splácet.10. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je přitom shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli (původnímu žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy. Takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, což konstatoval rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.11. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak jsou povinni vrátit, co si vzájemně plnili (§ 2991 o. z.). Žalovaná má proto povinnost vrátit žalobci, co jí bylo předchůdcem žalobce poskytnuto. Žalovaná obdržela částku 20.000 Kč, na kterou uhradila 12.000 Kč, a je tak povinna zaplatit žalobci 8.000 Kč. V důsledku prodlení s plněním peněžitého dluhu je žalovaná povinna zaplatit žalobci též zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.), a to ve výši 11,75 % ročně z dlužné částky, přičemž prodlení žalované mohlo nastat nejdříve uplynutím lhůty k plnění určené v předžalobní výzvě, tj. dnem 17. 11. 2023. Ve zbytku soud žalobu zamítl.12. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V této věci byl úspěch žalobce menší, než činil jeho neúspěch, protože však žalované v řízení účelně vynaložené náklady na bránění svého práva nevznikly, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.