7 C 107/2023-53 — Okresní soud v Břeclavi

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným zdejšímu soudu dne , datum, , se žalobce domáhal zaplacení částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení a spolu se smluvním úrokem 0,1 % denně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Svůj nárok žalobce odvozuje od smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou měl uzavřít s žalovaným dne , datum, (dále také jen „Smlouva“). Nárok představuje dlužnou jistinu úvěru a příslušenství.2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo řádně doručit žalovanému, a proto byl zrušen. Ve věci bylo nařízeno jednání na den , datum, . Žalovaný se k jednání ani přes řádné předvolání nedostavil. Žalobce se z jednání omluvil, vyjádřil souhlas s projednáním věci v jeho nepřítomnosti a uvedl, že nežádá o odročení jednání. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků.3. Soud provedl ve věci dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru.5. Z potvrzení o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobce nejpozději dne , datum, vyplatil žalovanému na jeho bankovní účet č. , č. účtu, částku , částka, .6. Z žalobních tvrzení samotného žalobce soud zjistil, že žalovaný dosud na závazky vyplývající ze Smlouvy uhradil částku , částka, .7. Z dopisu označeného jako „Zesplatnění úvěru, poslední předžalobní upomínka s oznámením o převzetí právního zastoupení“ ze dne , datum, soud zjistil, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dluhu, k čemuž mu poskytl dodatečnou lhůtu do , datum, .8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.13. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.14. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., která je současně smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú. Soud se tedy v souladu s § 87 odst. 1 z. s. ú. nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytovaný úvěr.15. Zjistil přitom, že žaloba neobsahuje žádná skutková tvrzení týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce tedy neunesl břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Soud tak nemohl Smlouvu hodnotit jinak, než jako absolutně neplatnou pro rozpor s § 86 z. s. ú. (podle § 87 z s. ú. a § 588 o. z).16. Soud dodává, že i kdyby snad žalobce odkázal na Přílohu č. 1 Smlouvy, kde je úvěruschopnost žalovaného řešena, ani pak by zřejmě Smlouva neobstála. Při žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný má sice pravidelný příjem ve výši asi 23 500 Kč měsíčně, současně však každý měsíc splácí celkem 5 úvěrů v celkové výši asi 14 800 Kč měsíčně, navíc měsíčně utratí cca 700 Kč za sázky. Po odečtení těchto nákladů mu zbývala na živobytí částka 6 805 Kč, z níž by měl hradit přinejmenším stravu, ošacení a energie. Je přitom obecně známo, že taková částka nemohla v ekonomické realitě roku 2022 na krytí těchto potřeb dostačovat. Právě uvedené informace jednoznačně budily důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.17. Závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na nalus.usoud.cz) a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. proti GK (C-679/18). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 z. s. ú. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nadto z konstantní judikatury dále vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.18. Vzhledem k tomu, že soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, je žalovaný povinen žalobci vydat pouze to, oč se na jeho úkor bezdůvodně obohatil plněním poskytnutým na základě absolutně neplatného právního jednání. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce vyplatil žalovanému na jeho účet částku 23 200 Kč. Žalovaný dosud na závazky vyplývající ze Smlouvy uhradil částku 10 032 Kč. Soud tak uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci rozdíl těchto částek, tedy částku 13 168 Kč. Z této částky soud žalobci přiznal také zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty, kterou žalobce poskytl žalovanému v předžalobní výzvě. Sazbu úroku z prodlení soud stanovil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.19. Ve zbytku jistiny, poplatků, smluvních pokut a dalšího příslušenství soud žalobu zamítl.20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce nebyl se svou žalobou úspěšný ani v rozsahu 50 % žalované částky, nárok na náhradu nákladů řízení proto nemá. Jelikož žalovaný zůstal pasivní a žádné náklady mu nevznikly, nárok na náhradu nákladů řízení nemá ani on.