21 C 399/2024-161 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (, Anonymizováno, ) s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky v celkové výši , částka, . Žalovaný peněžní prostředky čerpal, avšak neuhradil včas (celkem uhradil částku , částka, ). Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, úrok, úrok z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky.2. Žalovaný uvedl, že žalobkyni chybí aktivní legitimace (žalobkyně neprokázala nabytí pohledávky za žalovaným). Dále namítl neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu vad kontraktačního procesu, rozporu úroku s dobrými mravy a neověření úvěruschopnosti.3. Soud úvodem zjistil, že pro žalovaného se jeho novým věřitelem stala žalobkyně. Přinejmenším v průběhu soudního řízení žalovaný ze spisu měl a mohl zjistit, že byl o postoupení vyrozuměn právní předchůdkyní žalobkyně (viz oznámení o postoupení pohledávky z , datum, ), přičemž (případně i ve spojení s dalšími žalobkyní předloženými listinnými důkazy (viz smlouva o postoupení pohledávek z , datum, , včetně příloh – dodatku č. , hodnota, a seznamu postoupených pohledávek), nemohl mít o obsahu notifikace žádnou pochybnost. Otázka, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, není ve vztahu k dlužníkovi (žalovanému) podstatné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5458/2015).4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, žejde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zapla