36 C 300/2024-53 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 655 065,13 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se jedná o nevypořádaný nárok ze smlouvy o úvěru, kterou s žalovaným uzavřela dne 3.1.2020. Na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla konsolidační úvěr ve výši 800 000 Kč, jímž byly částečně zkonsolidovány dluhy žalovaného a zbylá částka zaslána žalovanému na účet. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách po částce 9 326 Kč, zahrnut byl úrok ve výši 6,9% ročně. Žalovaný však splátky řádně nehradil, žalobkyně proto úvěr ke dni 27.8.2023 zesplatnila. Na jistině dluh činil 650 514 Kč, na poplatcích 4 551 Kč. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět o částku 20 000 Kč, s tím, že žalovaný tuto částku zaplatil po podání žaloby dne 20.8.2024. Žalovaný dle žalobkyně na dluh uhradil celkem částku 458 997,56 Kč.2. O částečném zpětvzetí žaloby bylo rozhodnuto usnesením ze dne 5.9.2024 č.j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne 27.11.2024.3. K výzvě soudu žalobkyně dále ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy doplnila, že žalovaný v žádosti sdělil, že jeho měsíční příjem činí 24 627 kč, což ověřila pracovnice žalobnice z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně. Výdaje žalovaný uvedl na 0 Kč, proto banka stanovila jeho výdaje na základě dat, které jí sdělil, a za využití interní informací a statistických údajů (aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na částku 6 478 Kč Dále banka učinila dotazy do systému CCB a vlastních systémů a zjistila, že má žalovaný u ní kontokorentní úvěr s limitem 25 000 Kč, revolvingový úvěr s limitem 50 000 Kč a orientační splátkou 2 500 Kč a úvěr pro fyzické osoby se splátkou 8 998 Kč, který byl v rámci poskytnutého úvěru zkonsolidován. Nové splátkové zatížení tedy pro žalovaného bylo 12 576 Kč4. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil a k jednání soudu, které bylo nařízeno na den 12.3.2025, se ani bez omluvy nedostavil. K jednání se dostavil zástupce žalobkyně. Soud pak na základě provedených důkazů zjistil následující skutkový stav:5. Žalobkyně a žalovaný spolu dne 3.1.2020 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 800 000 Kč, jímž došlo částečně ke konsolidaci závazků žalovaného u žalobkyně a zbylá část úvěru, částka 37 125,8 Kč mu byla vyplacena na účet (žádost o spotřebitelský úvěr, smlouva o úvěru, výpis z úvěrového účtu). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě včetně poplatků dle ceníku banky splácet v měsíčních splátkách po částce 9 326 Kč (smlouva o úvěru). Žalovaný splátky nehradil, dostal se do prodlení poprvé se splátkou splatnou v prosinci 2020 (výpis z úvěrového účtu) a dále neuhradil i další splátky, ke dni 26.7.2023 dlužil splátky ve výši 31 896 Kč, proto jej žalobkyně před zesplatněním úvěru k úhradě vyzvala (výzva ze dne 26.7.2023); žalovaný dlužné splátky neuhradil a žalobkyně proto úvěr ke dni 27.8.2023 zesplatnila (výpis z úvěrového účtu, dopis o zesplatnění). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu znovu vyzvala (předžalobní výzva ze dne 22.4.2024, poštovní podací arch). Při posuzování úvěruschopnosti vycházela žalobkyně při poskytování úvěru především z toho, jaké informace jí o sobě poskytl žalovaný; žalovaný byl v době podání žádosti o úvěr zaměstnán s měsíčním příjmem 24 627 Kč. Příjmy si banka ověřila z jeho běžného účtu. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného nezjišťovala; stanovila je odhadem za využití svých modelů a statistických údajů na částku 6 478 Kč. Zjistila dále, že žalovaný již splácel 3 úvěry s měsíčními splátkami 2 500 Kč, 750 Kč a 8 998 Kč (poslední z úvěrů byl poskytnutým úvěrem konsolidován). Nové splátkové zatížení pro něho mělo být 12 576 Kč. Žalobkyně měla k tomu k dispozici náhled na účet žalovaného, který pro něho vedla, č.ú , č. účtu, ; na svém běžném účtu, k němuž měl sjednán kontokorent ve výši 25 000 Kč, byl žalovaný za období listopadu a prosince 2019 (před poskytnutím úvěru) na počátku i konci obou měsíců v záporném zůstatku přesahujícím 25 000 Kč; kromě plateb kartou a inkas úvěrů nejsou z výpisů patrné žádné jiné transakce žalovaného a není tudíž možné z těchto výpisů učinit závěr o výši nutných a pravidelných výdajů žalovaného (výpisy z účtu žalovaného za měsíc listopad a prosinec 2019).6. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný a netvrdil ani neprokazoval, že by na dluh u žalobkyně uhradil více, než žalobkyně uvedla a prokazovala.7. Podle § 2395 o.z. ve znění účinném od 1.1.2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18 má poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Dle výkladu vyšších soudů je potřeba shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vkládat tak, že porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat a posoudit úvěruschopnost žadatele o spotřebitelský úvěr je sankcionována absolutní neplatností úvěrové smlouvy, ke které soudy přihlíží z úřední povinnosti.12. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.13. V dané věci se proto soud zabýval nejprve tím, zda spolu žalovaný a žalobkyně uzavřeli platnou smlouvu o úvěru, tedy tím, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila řádně své povinnosti zabývat se úvěruschopností žalovaného jako žadatele o spotřebitelský úvěr, než s ním vstoupila do smluvního vztahu. Podle výše citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen posoudit schopnost žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných jak od spotřebitele, tak z jiných zdrojů. Že toto žalobkyně skutečně učinila, však v daném případě neměl soud za prokázané; žalobkyně sice vedla pro žalovaného běžný účet, z něhož měla k dispozici údaje o hospodaření žalovaného, jeho příjem si zjistila a ověřila, ale jeho výdaje nijak nezjišťovala a nijak neověřovala a to ani za situace, kdy z náhledu na jeho běžný účet, za období bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru, byla patrné, že se žalovaný nachází na svém účtu u ní v záporném zůstatku, který přesahoval výši poskytnutého kontokorentu (částku 25 000 Kč). Splátkové zatížení žalovaného (s ohledem na zjištění žalobkyně, že má již jiné úvěrové produkty u ní), tvořilo přitom celou polovinu jeho příjmu; za této situace pak dle názoru soudu nepostačuje k řádnému ověření úvěruschopnosti spotřebitele toliko uvažování s hypotetickými náklady, by´t za využití statistických údajů využívajících modelů, když tyto nemusí vůbec nic vypovídat o jeho skutečných reálných nákladech. Soud tedy v dané věci nemohl učinit závěr o tom, že žalobkyně skutečně s odbornou péčí posuzovala v dané věci úvěruschopnost žalovaného a vycházela u toho ze skutečných a doložených údajů, nikoliv jen z informací, které jí o sobě žalovaný v žádosti sdělil, případně vycházela toliko ze statistických údajů. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o s