36 C 391/2024-41 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 35 346 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se jedná o nevypořádaný nárok ze smlouvy o úvěru, kterou s žalovanou uzavřela dne 4.4.2024. Na základě této smlouvy žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč převedla na účet určený žalovaným a zbytek peněžních prostředků, částku 2 500 Kč, převedla na účet zprostředkovatele coby provizi za zprostředkovaný úvěr. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem za jejich půjčení v 40 měsíčních splátkách po částce 1 150 Kč splatnými ke každému 20.dni v měsíci; první splátka byla splatná dne 20.5.2024. Žalovaný splátky neplatil řádně a včas; dostal se do prodlení se splátkou či její části po dobu delší než dva měsíce a žalobkyně proto úvěr zesplatnila. K zesplatnění úvěru došlo dne 27.7.2024, téhož dne zaslala žalobkyně žalovanému písemné oznámení, jehož součástí byla i předžalobní výzva. Žalovaná částka pak představuje dlužnou jistinu ve výši 30 000 Kč, úroky ve výši 2013 Kč, účelně vynaložené náklady na upomínání ve výši 300 Kč za tři zaslané upomínky a smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč a 1 536 Kč.2. K výzvě soudu žalobkyně dále ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy doplnila, že si ověřila příjmy žalovaného, který byl zaměstnán u , Anonymizováno, a jeho průměrný měsíční příjem byl 30 517 Kč. Ověřila dále, že žalovaný nemá negativní záznam v insolvenčním rejstříku ani evidenci exekucí, uvedl, že bydlí u rodičů, což bylo ověřeno prohlášením rodiče a z výpisu z katastru nemovitostí, a že nemá žádnou vyživovací povinnost. Ohledně výdajů tedy vycházela z toho, že tyto tvoří součet výše životního minima 4 860 Kč a normativních nákladů na bydlení ve výši 13 737 Kč, které jsou vyšší než tzv. „bydlení u rodičů“. Dospěla tak k závěru, že žalovaný bude schopen splátku 1 150 Kč měsíčně hradit.3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil a k jednání soudu, které bylo nařízeno na den 26.2.2025, se ani bez omluvy nedostavil. Z jednání se žalobkyně omluvila, soud proto věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků a vycházel z důkazů, které k žalobě připojila žalobkyně a obsahu spisu.4. Soud tedy na základě provedených důkazů zjistil následující skutkový stav:5. Žalobkyně a žalovaný spolu dne 4.4.2024 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta na účet č. , č. účtu, dne 9.4.2024 částka 27 500 Kč (potvrzení o odeslání úvěrové částky, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, schválení úvěru, smlouva o úvěru); částka 2 500 Kč byla podle smlouvy odeslána na účet zprostředkovatele , právnická osoba, č.ú. , č. účtu, jako provize (smlouva o úvěru, potvrzení o odeslání provize). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě včetně poplatků splácet v 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč. Datum první splátky bylo stanoveno na den 20.5.2024 (smlouva o úvěru). Žalovaný splátky nehradil; uhradil na dluh toliko částku 1 Kč (přehled úhrad). Žalobkyně jej k úhradě dlužných splátek upomínala (upomínka ze dne 26.5.2024, 26.6.2024). Žalobkyně pak žalovaného informovala o zesplatnění úvěru a vyzval jej k úhradě dluhu před podáním žaloby (předžalobní výzva ze dne 27.7.2024 a podací lístek). Při posuzování úvěruschopnosti vycházela žalobkyně především z toho, jaké informace jí o sobě poskytla žalovaný; žalovaný byla v době podání žádosti o úvěr zaměstnán u , Anonymizováno, a jeho průměrný měsíční příjem byl 30 517 Kč. Ověřila dále, že žalovaný nemá negativní záznam v insolvenčním rejstříku ani evidenci exekucí, uvedl, že bydlí u rodičů, což bylo ověřeno prohlášením rodiče a z výpisu z katastru nemovitostí, a že nemá žádnou vyživovací povinnost. Ohledně výdajů tedy vycházela z toho, že tyto tvoří součet výše životního minima 4 860 Kč a normativních nákladů na bydlení ve výši 13 737 Kč, které jsou vyšší než tzv. „bydlení u rodičů“. Žalovaný pak neměl žádný záznam v centrální evidenci exekucí ani insolvenčním rejstříku (potvrzení úvěruschopnosti, čestné prohlášení otce žalovaného, výpis ins. rejstříku a centrální evidence exekucí).6. Pro nadbytečnost s ohledem na níže uvedené soud neprovedl dokazování dále nevržené žalobkyní, tj. výslechem otce žalovaného, dotazem na zprostředkovatele půjčky či banku.7. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný a netvrdil ani neprokazoval, že by na dluh u žalobkyně uhradil více, než žalobkyně doložila.8. Podle § 2395 o.z. ve znění účinném od 1.1.2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18 má poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Dle výkladu vyšších soudů je potřeba shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vkládat tak, že porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat a posoudit úvěruschopnost žadatele o spotřebitelský úvěr je sankcionována absolutní neplatností úvěrové smlouvy, ke které soudy přihlíží z úřední povinnosti.13. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.14. V dané věci se proto soud zabýval nejprve tím, zda spolu žalovaný a žalobkyně uzavřeli platnou smlouvu o úvěru, tedy tím, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila řádně své povinnosti zabývat se úvěruschopností žalovaného jako žadatele o spotřebitelský úvěr, než s ním vstoupila do smluvního vztahu. Podle výše citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen posoudit schopnost žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných jak od spotřebitele, tak z jiných zdrojů. Že toto žalobkyně skutečně učinila, však v daném případě neměl soud za prokázané; žalobkyně nesplnila svou povinnost dostatečně zjistit a ověřit především skutečné výdaje žalovaného, jež je nutné pro tyto účely porovnat s jeho příjmy. Žalobkyně uvedla a doložila toliko to, že zohledňovala normativní náklady na bydlení, životní minimum, základní nezabavitelnou částku; přitom jejich skutečnou výši nezjišťovala a poté nijak neprověřila. Zcela pak pominula rovněž prověření žalovaného v úvěrových registrech BRKI, NRKI, SOLUS, zda nemá žalovaný jiné závazky a úvěry a zda je řádně hradí.15. Soud tedy v dané věci nemohl učinit závěr o tom, že žalobkyně skutečně s odbornou péčí posuzovala úvěruschopnost žalovaného a vycházela by u toho ze skutečných a doložených údajů, nikoliv jen z informací, které jí o sobě žalovaný v žádosti sdělil, potažmo ze statistických údajů, které nijak o individuální majetkové situaci žalovaného nevypovídají. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 580 odst. 1 a § 588 o.z.16. Žalobkyni však v daném případě vznikl nárok na vydání plnění představujícího vyplacený úvěr v podobě bezdůvodného obohacení, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru obdržel na svůj účet částku 27 500 Kč, ale uhradil žalobkyni dosud toliko částku 1 Kč. Soud tedy žalobě v