10 C 87/2024-26 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky s příslušenstvím uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že prostřednictvím platformy julu.cz, provozované společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřel jako zapůjčitel s žalovaným dne 15. 8. 2023 písemnou smlouvu o zápůjčce částky 30 000 Kč. V souladu se smlouvou poskytl žalovanému dne 15. 8. 2023 částku 27 078,60 Kč, když rozdíl mezi touto částkou a částkou 30 000 Kč tvoří odměna poskytovateli platebních služeb, která činí 5 % z celkové dlužné částky, minimálně však 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku vracet spolu s úrokem ve splátkách výši 1 623 Kč měsíčně, a protože je neplnil, došlo dne 23. 1. 2024 k zesplatnění zápůjčky. Žalovaný nadluh uhradil 4 869 Kč a po zesplatnění dne 23. 1. 2024 částku 1 623 Kč. Dluh činí 52 951,42 Kč, přičemž žalobkyně nárokuje též smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně a smluvní úrok 50 % ročně, oboje z částky 52 951,42 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.3. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav: Žalobce s žalovaným uzavřel dne 15. 8. 2023 písemnou smlouvu o zápůjčce na částku 30 000 Kč. Žalobce žalovanému dne 15. 8. 2023 poskytl částku 27 078,60 Kč, a to převodem na účet žalovaného. Částka 2 921,40 je odměna věřitele sjednaná ve smlouvě bod bodem 2.2, která činí 5 % z celkové dlužné částky, nejméně však 1 000 Kč. Ve smlouvě byl sjednán roční smluvní úrok 50 % a doba trvání zápůjčky činila 36 měsíců. Celková dlužná částka byla ve smlouvě uvedena ve výši 58 428 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku vracet spolu s úrokem ve splátkách výši 1 623 Kč měsíčně, a protože je neplnil, došlo dne 23. 1. 2024 k zesplatnění zápůjčky. Žalovaný na dluh uhradil částku 4 869 Kč a po zesplatnění uhradil žalovaný dne 23. 1. 2024 částku 1 623 Kč, tj. celkem žalovaný uhradil částku 6 492 Kč. Ve smlouvě si strany bod bodem 3.3 sjednaly smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % za každý započatý den prodlení z celkové dlužné částky.4. Podle § 2390 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.5. Vzniklý právní vztah mezi žalobcem a žalovaným posoudil soud jako vztah vyplývající z § 2390 a násl. ObčZ. Žalovaný požádal žalobce o zápůjčku, kterou se zavázal splatit v dohodnutém termínu. Soud však spatřuje rozpor s dobrými mravy ve výši sjednané úrokové sazby 50 % ročně spolu s poplatkem za sjednání zápůjčky ve výši 2 921,40 Kč, kdy fakticky bylo žalovanému poskytnuto 27 078,60 Kč a ten za to měl vrátit za 36 měsíců částku 58 428 Kč, tedy o 116 % více, což ročně činí reálnou úrokovou sazbu 59,23 % a to za situace, kdy obvyklá výše úrokové sazby nových úvěrů na spotřebu pro domácnosti s fixací od 1 roku do 5 let v srpnu 2023 činila 9,94 % ročně.6. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Je také nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla smlouva uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalobce nepřilnavě odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5299/2017. V tomto rozhodnutí sice soud shledal jako oprávněný úrok ve výši 60 % ročně, avšak za situace, kdy dlužník neuzavřel smlouvu v tíživé životní situaci, ale půjčka byla určena k investování do společnosti, nikoliv k úhradě jeho osobních závazků, což je zřejmé i z půjčené částky ve výši 4 000 000 Kč. Je tedy nutné posuzovat vždy každý případ individuálně, a to zejména s ohledem na to, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 ObčZ. Aplikace korektivu dobrých mravů implicitně předpokládá, že se soud neobejde bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Žalobce však neuvedl žádné takové rozhodné skutečnosti, jež by ospravedlňovaly takto vysokou sjednanou úrokovou sazbu. Naopak z doložených důkazů, zejména z výpisu z banky žalovaného má soud za prokázané, že žalovaný se nacházel v tíživé finanční situace, když si opakovaně během krátkého období půjčoval finance od různých věřitelů. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1490/2019-II. ze dne 22. 9. 2020 uvádí, že „smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a HYPERLINK "https://app.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=onrf6mrqgezf6obzfzygmnjyha&refSource=text" § 588 ObčZ.). Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle HYPERLINK "https://app.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=onrf6mrqgezf6obzfzygmmi&refSource=text" § 1 odst. 2 a HYPERLINK "https://app.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=onrf6mrqgezf6obzfzygmnjug4&refSource=text" § 547 ObčZ závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka.“ Ačkoliv se v dané věci jednalo o výši úroků z prodlení, nikoliv úroků, je zřejmé, že hodnocení dopadá i na samotné úroky. Nalézací soud je toho názoru, že se nikterak neodchýlil od rozhodování v obdobných věcech a nebyly tak porušeny žádné základní zásady právního řádu ani nebyla narušena předvídatelnost soudních rozhodnutí, když shledal určenou výši úrokové sazby jako nemravnou.7. Současně ale bylo z předložených listinných důkazů prokázáno poskytnutí částky 27 078,60 Kč a sjednání zmíněné vysoké úrokové sazby ve spojení s použitím části zápůjčky na úhradu poplatku třetí osobě. Ujednání o nemravně vysokém úroku je neplatné zcela, nejen v části, v jaké takto sjednaný úrok převyšuje přiměřenou mez (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1008/2009). Naproti tomu, jestliže důvody neplatnosti dopadají pouze na ujednání o výši úroku a zbývající obsah smlouvy lze mít za mravný, nelze mít za neplatnou smlouvu jako celek a práva účastníků na základě ní vzniklá posuzovat podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Byť smlouva o zápůjčce může být sjednána i jako bezúročná, v tomto případě je zcela zjevné, že zápůjčka měla být poskytována za úrok. Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše platně ujednána, má věřitel právo na úroky ve výši určené podle ustanovení § 1802 ObčZ, tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Takový postup je v souladu s požadavkem na upřednostnění výkladu smlouvy, který v maximální možné míře respektuje vůli jejích účastníků (§ 574 ObčZ). Soud proto žalobě vyhověl co do skutečně poskytnuté jistiny ve výši 27 078,60 Kč a to po zohlednění zaplacené částky žalovaným ve výši 6 492 Kč, tj. co do částky 20 586,60 Kč a ve zbytku co do úroku, který byl v daném místě a čase u obdobných smluv obvyklý. Ve zbytku žalobu zamítl, když ujednání o poplatku 2 921,40 Kč jako jednorázové platby za poskytnutí zápůjčky nelze považovat za nic jiného, než další ujednání o odměně za poskytnutí zápůjčky, a tedy o ujednání o úroku. Žaloba byla tedy zamítnuta co do částky 32 364,82 Kč a co do rozdílu mezi úrokem přiznaným ve výroku I. a úroků ve výši 50 % ročně z pohledávky 52 951,42 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, a co do smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 32 364,82 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení. Naopak soud přiznal mezi účastníky platně sjednaný smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 20 586 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, když tento smluvní úrok byl sjednaná účastníky v souladu s ustanovením § 1970 ObčZ.8. Žalovaný měl ve věci větší míru úspěchu jak žalobce, nicméně žalovaný žádné náklady neuplatňoval a ani mu dle názoru soudu žádné takovéto nevznikly. Proto soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 OSŘ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tj. tak, jak je uvedeno v bodě III. výroku tohoto rozsudku.