15 C 176/2024-18 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 4. března 2024, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 376 Kč, představující jednak nevrácený úvěr 20 000 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a jednak smluvní úrok 4 376 Kč. Podle žalobkyně uzavřel žalovaný dne 2023-03-21 se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , (dále jen „úvěrující“) smlouvu o úvěru č. , číslo, . Úvěrující měla podle této smlouvy poskytnout žalovanému úvěr 20 000 Kč, převedením z jejího bankovního účtu na bankovní účet žalovaného. Úvěr měl být splacen do 2023-05-24. Dále měl být žalovaným zaplacen smluvní úrok. Žalovaný však do dnešního dne nic neuhradil. Žalobkyně měla nabýt žalované pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s úvěrující dne , datum, . Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavil k jednání před soudem nařízenému na den 27. prosince 2024, kdy pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.Soud nemohl žalobě vyhovět pro nedostatek zjištění ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že smlouva, z níž žalovaný nárok dovozuje, byla uzavřena s postupitelkou pohledávek, která jí tuto pohledávku měla smluvně postoupit. Ohledně skutkových tvrzení o uzavření (myšleno sjednání) smlouvy o postoupení pohledávek, však žalobkyně neoznačila žádné důkazy. Soud proto v tomto směru nemohl učinit žádná skutková zjištění, neboť žalovaný neoznačil žádná z žalobních tvrzení za nesporná.Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na plnění povinností žalovaného, sjednaných s jinou osobou, než s žalobkyní, v plném rozsahu zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“). Protože nebylo zjištěno ani prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu podle §§ 1968 a 1970 zákona č. 89/2012 Sb., byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení.Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ).Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, čj. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, nebo v usnesení ze dne 29. září 2021, čj. 11 Co 143/2021–40, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 39/2020, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat v podstatě s jakýmikoli žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu tak, aby rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, resp. k poskytnutí lhůty na jednání k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022, čj. 25 Co 57/2022-52, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 4/2021, se stejným závěrem). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014). Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 OSŘ, nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení procesní situace žalobkyně. Žalobkyně navíc sama nesouhlasila s tím, aby o žalobě bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání, přesto se k jednání nedostavila. Z toho, že o žalobě nejprve rozhodl zdejší soud v jiném obsazení a v jiném soudním oddělení (již zrušeným) elektronickým platebním rozkazem, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání, procesně příznivého výsledku řízení (viz obdobně odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2013, čj. 25 Co 598/2013–87, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 115EC 564/2011). Žalobkyně jistě věděla podle výsledku řady jiných řízení, která se o jejích žalobách na vrácení úvěrů vedla před zdejším soudem například pod sp. zn. 10 C 74/2022, 11 C 43/2022, 15 C 393/2021 a dalších, jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout.Výrokem II. soud v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal právo na náhradu procesních nákladů žádnému z účastníků, neboť zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.