16 C 229/2024-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky s příslušenstvím uvedené v bodech I. a II. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 17. 4. 2023 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem ve výši 6 300 Kč ve třech měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne 1. 7. 2023. Žalovaný čerpal peněžní prostředky dne 17. 4. 2023 bezhotovostním převodem na účet uvedený ve smlouvě, své povinnosti však nedostál, když poskytnuté peněžní prostředky nevrátil řádně a včas, na svém dluhu uhradil částku 9 917 Kč. V souladu se smluvním ujednáním, a to čl. 2.3 smlouvy, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 15 000 Kč za dobu od 92. 7. 2023 do 2. 7. 2024 ve výši 5 490 Kč. Žalobkyni dále vzniklo v souladu s čl. 2.3 smlouvy právo na úhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 500 Kč za odeslání pěti výzev žalovanému. Žalovaný dlužnou částku ani přes předžalobní výzvu nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), bez nařízení jednání.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující závěr o skutkovém stavu ve věci. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 17. 4. 2023 bylo zjištěno, že na základě předmětné smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni spolu s jistinou poplatek ve výši 6 300 Kč, a to ve třech měsíčních splátkách po 7 100 Kč. Dle předmětné smlouvy činí úrok 0 % ročně a RPSN činí 740 %. Z obsahu smlouvy bylo dále zjištěno, že v bodu 2.3 smlouvy byla pro případ prodlení žalovaného sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny za každý den prodlení a také byly v bodě 2.3 smlouvy sjednány paušální náhrady výdajů spojených s upomínáním ve výši 30 Kč až 1 800 Kč, kdy zaslání písemné upomínky dlužníkovi je zpoplatněno částkou 500 Kč. Z potvrzení o platbě a sdělení , právnická osoba, . vyplývá, že žalobkyně poukázala 17. 4. 2023 na účet uvedený ve smlouvě, jehož je žalovaný majitelem, platbu ve výši 15 000 Kč. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky výzvami ze dne 28. 5. 2023, 8. 6. 2023, 27. 6. 2023, 6. 7. 2023 a 19. 7. 2023. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván ještě předžalobní výzvou ze dne 4. 6. 2024, která byla žalovanému zaslána téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku.5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.6. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.8. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o.z., nicméně soud shledal, že předmětná smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. K tomuto závěru vedly soud následující skutečnosti. Smluvní strany si ve smlouvě o zápůjčce sjednaly za poskytnutí peněžních prostředků poplatek za zpracování v souhrnné výši 6 300 Kč. Soud se zabýval podstatou tohoto poplatku a shledal, že se nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž představuje úplatu za poskytnutí peněz, a tedy úrok. V projednávané věci byl tak sjednán úrok, který dosahuje 42 % poskytnuté jistiny. Podle závěrů Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 33 Odo 234/2005, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp.zn. 33 Odo 236/2005) nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Jestliže však v nyní projednávané věci byl sjednán úrok, který dosahuje téměř jedné poloviny poskytnuté jistiny, nemůže taková výše úroku ve světle shora uvedené judikatury obstát. Přestože je sjednaný poplatek (úrok) nepřiměřeně vysoký, nepůsobí neplatnost smlouvy jako celku sám o sobě, nýbrž ve spojení s dalšími smluvními ujednáními sankční povahy. Předně je třeba zmínit, že žalovaný je pro případ prodlení stižen smluvní pokutou, která je stanovena na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Nelze opomenout ani právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s upomínám, kdy se tyto částky pohybují od 30 Kč do 1 800 Kč za jednotlivý úkon, přičemž písemná upomínka k úhradě dluhu je zpoplatněna částkou 500 Kč za každou z výzev. Je třeba poukázat také na sjednání poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 15 %, 20 % či 25 % z výše dlužné jistiny dle prodloužení splatnosti o 7, 15 či 30 dnů. A konečně je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem; žalovaný akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud tak s ohledem na nepřiměřeně vysoký úrok a další ujednání sankční povahy, které smlouva obsahuje, uzavírá, že se předmětná smlouva zjevně příčí dobrým mravům, a proto je neplatná ve smyslu § 588 o.z., kdy soud k takové neplatnosti přihlédne i bez návrhu.10. Protože soud shledal neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, posoudil nárok žalobkyně podle ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 a násl. o.z. Shora uvedenými důkazy bylo prokázáno, že žalovaný obdržel od žalobkyně peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč, čímž se na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. obohatil, a je tedy podle § 2991 odst. 1 o.z. povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil. Žalovaný na svém dluhu, dle tvrzení žalobkyně, uhradil částku 9 917 Kč. Žalovaným nebylo v tomto směru tvrzeno ničeho, a tudíž ani prokázáno, proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 5 083 Kč, která odpovídá rozdílu získaného majetkového prospěchu na straně žalovaného a částek již žalovaným zaplacených. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 o.z., neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 11. 6. 2024 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 4. 6. 2024 zaslala žalovanému předžalobní výzvu, přičemž tato byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o.z. třetí pracovní den po odeslání, tedy 7. 6. 2024 Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění v délce tří dnů, která počala běžet dnem obdržení výzvy. Od 11. 6. 2024 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Soud v souvislosti s datem prodlení podotýká, že byť žalobkyně připojila k žalobě upomínky, jimiž žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky, jejich odeslání žalovanému nebylo v řízení prokázáno, a proto soud přiznal žalobkyni právo na úrok z prodlení od data shora uvedeného. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.11. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.