31 C 222/2024-21 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 37 935 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , , IČO, se sídlem , adresa, a žalovanou došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o půjčce č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí jsou Smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 20 900 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 192 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21 % ročně, odměnu za zpracování půjčky ve výši 4 750 Kč a nákladů za inkaso splátek ve výši 12 958 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 765 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 8. 2012. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalované známo, že nejpozději tohoto dne je povinna zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Od uzavření smlouvy do doby postoupení pohledávek uhradila celkem 7 965 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k úhradě celkové dlužné částky, částku však neuhradila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne , datum, Smlouvu o půjčce. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované půjčku ve výši 25 000 Kč, kterou žalovaná čerpala v hotovosti. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit uvedené společnosti spolu s poplatkem ve výši 20 900 Kč sestávajícím se z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 192 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 4 750 Kč a hotovostního inkasa splátek ve výši 12 958 Kč. Částku v souhrnné výši 45 900 Kč se pak žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v pravidelných 60 týdenních splátkách po 765 Kč týdně. Dle smluvních podmínek činilo RPSN 63,91 %. Převzetí peněžních prostředků bylo žalovanou stvrzeno podpisem smlouvy o půjčce. Podle negativního tvrzení žalobkyně žalovaná zapůjčené prostředky nevrátila, když splatila toliko částku 7 965 Kč. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky a zároveň výzva k úhradě datovaná dne 29. 9. 2023 byla dle podacího lístku odeslána žalované dne 27. 10. 2023. Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky dále vyzvána ještě předžalobní výzvou ze dne 30. 7. 2024.5. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly vedle úroku rovněž další poplatky v celkové výši 20 900 Kč, přičemž žalovaná měla po 60 týdnech vrátit půjčenou částku zvýšenou o 83,6 %. Dle názoru soudu se však nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Tento poplatek lze tedy ve své podstatě považovat za souhrnnou cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) absolutně neplatná. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků by mohl být posouzen dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaná obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně částku 25 000 Kč a zaplatila dosud dle tvrzení žalobkyně částku 7 965 Kč. Její povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku I. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 o.z., neboť se žalovaná dostala do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši vyplývající z právního předpisu, resp. nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 14. 11. 2023 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 27. 10. 2023 zaslala žalované oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla výzva k plnění, přičemž tyto písemnosti byly žalované doručeny v souladu s § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy 1. 11. 2023. V oznámení o postoupení pohledávky byla žalované poskytnuta lhůta k plnění v délce deseti dnů, která počala běžet dnem obdržení výzvy. S přihlédnutím k § 607 občanského zákoníku dne 14. 11. 2023 tak nastalo prodlení na straně žalované, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.6. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud při výpočtu vycházel ze skutečnosti, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství (VS v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 507/2005). S jeho zohledněním ke dni vyhlášení rozsudku byla potom v řízení úspěšnější žalovaná, té však náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.