10 C 167/2025-14 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne 29. 6. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, ve výši 68 250 Kč, skládající se z půjčené částky 35 000 Kč a souhrnného poplatku 33 250 Kč, podle které měl splácet týdně 875 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Zaplacená částka 3 800 Kč se započetla na jistinu úvěru dílem ve výši 83,47 % a na úrok za poskytnutí úvěru dílem ve výši 16,53 %. Žalobkyně jako datum splatnosti určila den 25. 12. 2024 a datum prodlení ke dni 26. 12. 2024. Žalovaný na dluh uhradil částku 3 800 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne 29. 6. 2023 má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 33 250 Kč uhradit v týdenních splátkách po 875 Kč a to v 78. týdenních splátkách. Zápůjční úroková sazba byla ve smlouvě stanovena ve výši 63,33 % ročně a RPSN ve výši 171,95 %. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti. Žalovaný na dlužnou částku uhradil částku 3 800 Kč.5. Soud při posouzení věci vycházel z právních názorů, a to i ohledně řešení procesních otázek ve vztahu k této konkrétní žalobkyni, vyjádřených v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2021, č. j. 64 Co 147/2021-61, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 10 C 304/2020-24. Přestože tedy žalobkyně neoznačila žádný důkazní prostředek k prokázání svého tvrzení o sjednání smlouvy účastníků, provedl soud dokazování písemností obsahující předmětné ujednání, jež byla k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jako příloha připojena.6. Podle § 2991 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.7. Podle § 2993 odst. 1 ObčZ plnila-li strana, aniž tu by platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.8. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 29. 6. 2023 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 63,33 % ročně, nicméně spolu s poplatky (když ve smlouvě uvedené poplatky představují další sjednaný úrok) byl sjednán úrok ve výši 95 %, a jedná se tak o úrok mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Tedy byl sjednán úrok více než 9 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy, tj. k červenci 2022, obvyklé výše spotřebitelského úroku činily 9,68 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dále zdůraznit, že dané ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku nebylo možno korigovat s odkazem na ustanovení § 577 ObčZ, neboť za vadná lze považovat i další smluvní ujednání, když ve smlouvě uvedené poplatky ve skutečnosti představují další sjednaný úrok. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru o neplatnosti celé smlouvy.9. Z hlediska právní kvalifikace okresní soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021, č. j. 25 Co 128/2021-45), jak mu ukládá ustanovení § 13 ObčZ, neboť důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá: „Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2571/16 vyplývá: „Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud se tak v souladu s výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.10. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ a ustanovení § 2993 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 3 500 Kč a žalovaný již zaplatil částku 3 800 Kč, soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 200 Kč s příslušenstvím. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl, a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.11. Výrokem II. soud musel žalobu v rozsahu tam uvedeném zamítnout, a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání, a tak byly další nároky spočívající v úroku, poplatku za zpracování a doručení úvěru a hotovostního inkasa splátek, nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.12. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě většího úspěchu na straně žalovaného má tento nárok na částečnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že na jeho straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.