10 C 369/2024-18 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že pohledávka vznikla na základě Smlouvy o úvěru č. , hodnota, mezi žalobkyní a žalovaným uzavřené dne 31. 7. 2023 distančním způsobem na adrese www.flexifin.cz, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 12 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný si při sjednávání Smlouvy zvolil volitelné služby, v souladu s čl. II, odst. 5 Smlouvy a čl. 2 Sazebníku a to služba „klidné spaní“ za poplatek ve výši 110 Kč, služba “Presto” za poplatek ve výši 165 Kč a informační SMS servis za poplatek ve výši 29 Kč. Úvěr byl splatný 30. 8. 2023. Žalovaný na dlužnou částku nezaplatil ničeho. Žalobkyně dále požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny, a to za prvních 90 dnů prodlení ve výši 220,2 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.3. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že žalobkyní označená úvěrová smlouva dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), jež byla uzavřena mezi účastníky dne 31. 7. 2023, obsahuje ujednání o tom, že žalovaný za poskytnutý úvěr ve výši 12 300 Kč se splatností 1 měsíc uhradí částku 3 330 Kč na odměně původnímu věřiteli. Tuto částku odměny je nutné považovat za úrok, a tedy výše úroku z tohoto úvěru dosahuje 27 % měsíčně, což je 324 % ročně. RPSN uvedené ve smlouvě tak činilo 1 744,97 % při čerpání celého úvěrového limitu a RPSN „první tranše“ bylo též 1 744,97 %. Obvyklá výše úroku v lednu 2024 činila u úvěrů pro domácnost na spotřebu se splatností do 1 roku 8,49 %, jak prokazuje výpis z databáze ARAD České národní banky. Sjednaná výše úroku tak více jak 38 x převyšovala obvyklou výši úvěrů. Dále má soud za prokázané, že částka ve výši 12 300 Kč byla žalovanému poskytnuta na jeho účet.4. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 31. 7. 2023 uzavřená mezi účastníky, je neplatná, a to s ohledem na výši sjednaného úroku, do něhož je třeba započítat sjednané poplatky, a to ve výši 324 % ročně, celkovou koncepci smlouvy a sjednané sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Jedná se tedy v souladu s ustanovením § 580 OZ o neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, když k této neplatnosti soud v souladu s ustanovením § 588 OZ přihlédne i bez návrhu. Shora uvedená výše úroků je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů půjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské půjčky a úvěry. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě takto uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. OZ, konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. OZ, přičemž podle § 1813 OZ, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud popsanou smlouvu, ve směru k žalovanému a tím spíše i s ohledem na sjednanou smluvní pokutu v případě prodlení žalovaného s úhradou poskytnutého úvěru s příslušenstvím hodnotí jako smlouvu ve vztahu k žalovanému jako smlouvu výrazně nevýhodnou, smlouvu proto soud posoudil jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Nicméně, jak výše uvedeno, sjednaný úrok přesahoval obvyklou úvěrovou míru několikanásobně. Nutno dále dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.5. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla by se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 12 300 Kč a žalovaný nezaplatil na pohledávku ničeho, soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 300 Kč. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl, a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně prokázala, že dne 7. 6. 2024 zaslala žalovanému předžalobní výzvu k zaplacení dluhu, přičemž tato byla žalovanému v souladu s § 573 OZ doručena třetí pracovní den po odeslání, tedy 10. 6. 2024. Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění v délce tří dnů, která počala běžet dnem obdržení výzvy. Od 14. 6. 2024 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.6. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru, jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve smluvní pokutě nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. Dále byla žaloba zamítnuta co do úroků, když k odůvodnění soud odkazuje na předchozí odstavec.7. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu představujícím 82,5 % předmětu řízení (výrok I.), neúspěšná v rozsahu 17,5 % předmětu řízení (výrok II.), přiznal soud žalobkyni právo na částečnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 65 % (po odpočtu procentního neúspěchu od úspěchu). Náklady řízení tvoří soudní poplatek ve výši 800 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby) po 300 Kč dle § 14b odst. 1 AT a 3 x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a z náhrady hotových výdajů (s výjimkou soudního poplatku). Žalobkyně má nárok na 1463,8 Kč, což je 65 % náhrady nákladů. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobce.