10 C 429/2024-14 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne 27. 2. 2023 smlouvu o úvěru ve výši 21 816 Kč, skládající se z půjčené částky 12 000 Kč a souhrnného poplatku 9 816 Kč, podle které měl splácet týdně 364 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Zaplacená částka 4 000 Kč se započetla na půjčenou jistinu v poměru 83,47 % a v poměru 16,53 % na úrok. Žalobkyně jako datum splatnosti určila den 22. 4. 2024 a datum prodlení ke dni 23. 4. 2024.2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne 27. 2. 2023 má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaná se jej zavázala spolu s poplatkem ve výši 9 816 Kč uhradit v 60. týdenních splátkách po 364 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí úvěru v hotovosti. Žalovaná již zaplatila částku ve výši 4 000 Kč.5. Podle § 2991 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.6. Podle § 2993 odst. 1 ObčZ plnila-li strana, aniž tu by platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 27. 2. 2023 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 70,89 % ročně, (jenž je ve smlouvě přímo uveden) tedy byl sjednán úrok více než 7,2 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy, tj. k září 2019, obvyklé výše spotřebitelského úroku činily 9,84 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dále zdůraznit, že dané ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku nebylo možno korigovat s odkazem na ustanovení § 577 ObčZ, neboť za vadná lze považovat i další smluvní ujednání, když ve smlouvě uvedené poplatky ve skutečnosti představují další sjednaný úrok. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru o neplatnosti celé smlouvy.8. Z hlediska právní kvalifikace okresní soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021, č. j. 25 Co 128/2021-45), jak mu ukládá ustanovení § 13 ObčZ, neboť důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá: „Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2571/16 vyplývá: „Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud se tak v souladu s výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.9. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ a ustanovení § 2993 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 12 000 Kč a žalovaná již zaplatila částku 4 000 Kč, soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. soud musel žalobu v rozsahu tam uvedeném zamítnout, a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání, a tak byly další nároky spočívající v úroku, poplatku za zpracování a doručení úvěru a hotovostního inkasa splátek, nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.10. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě většího úspěchu na straně žalované má tato nárok na částečnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že na její straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.