10 C 59/2025-62 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 26. 4. 2023. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 75 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 26. 4. 2023. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 83,78 % p. a. splácet ve 36. měsíčních splátkách ve výši 5 742 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květen 2023, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. , hodnota, splatné dne 17. 9. 2023 K datu 21. 11. 2023 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně dále nárokuje zaplacení smluvních pokut a poplatků.2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne 26. 4. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 75 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2. Smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 83,78 % ročně ve 36. měsíčních splátkách po 5 742 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 75 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 26. 4. 2023. má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. Dále má soud za prokázané, že žalovaný uhradil žalobkyni za období od 17. 5. 2023 do 14. 8. 2023 částku 22 968 Kč. A po zesplatnění celého úvěru uhradil dne 25. 1. 2024 částku 2 000 Kč4. Podle § 2911 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.5. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 26. 4. 2023 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 83,78 % ročně, tedy byl sjednán úrok vyšší jak 8 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s délkou fixace 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Výpisem z databáze České národní banky je prokázáno, že v dubnu 2023, tj. v době sjednání úvěrové smlouvy, činil průměrný úrok úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu s délkou fixace úrokové sazby na dobu 1 až 5 let 9,75 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.6. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017, v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70 dospěl k následujícím právním závěrům: „Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů „zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí „nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že „úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120 % částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby „přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Co 309/2018-67, v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018-70, v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 321/2018-51, v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 27/2019-70, v rozsudku ze dne 3. 4. 2019 č.j. 25 Co 21/2019-71, v rozsudku ze dne 26. 4. 2019, č. j. 25 Co 77/2019-66 a v rozsudku ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 209/2020-66.7. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle n