10 C 80/2025-18 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , a žalovanou došlo dne 28. 12. 2022 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 16 745 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 9 563 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně sjednanou, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 277 Kč. (v žalobě chybí skutková tvrzení ohledně částky za doplňkové pojištění ve výši 2 405 Kč, proto ani součet žalobkyni nevychází). Žalovaná se zavázala uhradit v hotovosti v 65týdenních splátkách po 489 Kč, přičemž poslední splátka ve výši 449 Kč byla stanovena na 27. 3. 2024. Žalovaná na předmětnou smlouvu uhradila 3 000 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, byla ze strany právního předchůdce žalobkyně postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 žalobkyni, a to s účinností ke dni 21. 10. 2024.2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 15 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne 28. 12. 2022 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná.5. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a poplatku za flexibilní a komfortní splácení ve výši 3 277 Kč, pojistné ve výši 2 405 Kč, ve spojení se sjednaným úrokem v částce 9 563 Kč, když žalovaná se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč zavázala uhradit úrok včetně poplatků ve výši 16 745 Kč, tedy celkem částku 31 745 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce 65 týdnů. Dále je ve smlouvě uvedeno, že úroková sazba činí 86 % ročně. V článku 6., 6.1. byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení. V článku 6., 6.3., 6.4. byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve shora uvedené výši, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o další formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok ve výši 86 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10,26 % ročně, tj. sjednaná úroková sazba tuto převyšuje více jak 8 x. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným.6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 15 000 Kč. Vzhledem k tomu, že na předmětnou pohledávku žalovaná zaplatila částku 3 000 Kč, tak výrokem I. soud žalobě co do částky 12 000 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích, a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl, a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.7. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích a poplatcích nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.8. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalované, která však žádné náklady neuplatňovala a ani jí dle názoru soudu žádné nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.