11 C 453/2024-26 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , došlo dne , datum, k uzavření úvěrové smlouvy č. , hodnota, , ve znění dodatku z téhož dne, podle které žalovaný čerpal úvěr ve výši 20 000 Kč, který se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 4 600 Kč do 21. 9. 2023. Žalovaný však tuto povinnost nesplnil, tudíž mu vznikla další povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalobkyně, která pohledávky ze smlouvy nabyla postoupením, se v řízení domáhala úhrady nesplacené jistiny úvěru ve výši 16 000 Kč, včetně úroku z prodlení v zákonné výši (při zohlednění jednotlivých úhrad žalovaného v období července až září 2024), dále úhrady sjednaného úroku ve výši 4 600 Kč, úhrady sjednané smluvní pokuty ve výši 3 280 Kč (pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za období od 22. 9. 2023 do 4. 3. 2024), úroku z prodlení z dlužné jistiny kapitalizovaného za dobu od 22. 9. 2023 do 4. 3. 2024 ve výši 1 347,95 Kč, dále paušální náhrady nákladů upomínání ve výši 100 Kč za dvě zaslané upomínky (upomínky ze dne 29. 9. 2023 a ze dne 25. 10. 2023) a konečně též náhrady účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 72 Kč.Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.Z provedeného dokazování soud nemohl dospět k závěrům odpovídajícím žalobním tvrzením. Především nelze mít za prokázané založení vztahu z úvěrové smlouvy, když k jeho prokázání žalobkyně předložila toliko kopii návrhu smlouvy, do které pouze úvěrující doplnila údaj o údajném podpisu žalovaného, který však reálně připojen nebyl a nelze tedy z ničeho usuzovat na projev vůle žalovaného (osobně žalovaného a nikoho jiného) se vázat. Dodatek k takové úvěrové smlouvě, kterého se žalobkyně v žalobě dovolává, pak nebyl doložen vůbec. Jakkoliv nelze pochybovat o tom, že praxe stále výrazněji inklinuje k elektronickým právním jednáním, přesto z ničeho neplyne, že by pro taková jednání mělo docházet k ponížení standardní míry důkazu vyžadované českým procesním právem. Pokud by se důkazní praxe omezila na pouhé kopie nijak neautorizovaných listin vyhotovených věřitelem či pouhé výtisky z jeho interních elektronických systémů, pak by samozřejmě bylo možno již rezignovat na institut dokazování zcela, neboť důkazní hodnota jednostranných interních kopií a výtisků se limitně blíží nule. Za druhé pak žalobkyně neprokázala ani čerpání úvěru ze strany žalovaného, neboť v tomto směru sice doložila výpis z běžného účtu u , právnická osoba, .., že zaúčtovala převod z účtu (patrně úvěrující) na účet č. , č. účtu, , nicméně z ničeho již neplyne, kdo by měl být majitelem takto označeného účtu a kdo se tedy o uvedenou částku majetkově obohatil. Ostatně neodpovídá ani uvedený variabilní symbol, který se v praxi váže na číslo uzavřené smlouvy (zde se liší poslední trojčíslí). Především se ale žalobkyně v žalobě dovolává toho, že žalovanému její předchůdkyně plnila na ten bankovní účet, ze kterého žalovaný prováděl tzv. verifikační platbu (právě tohoto účtu se pak žalobkyně dovolává i ohledně projevu souhlasné vůle žalovaného s obsahem smluvní dokumentace, včetně obchodních podmínek), nicméně taková skutečnost z provedeného dokazování vůbec nevyplynula. Z doloženého výpisu , právnická osoba, . se totiž podává, že žalovaný byl majitelem účtu u této banky (č. , č. účtu, ), tedy sama žalobkyně v řízení navrhla důkazy a těmito také prokázala, že ať již plnila na účet vedený u , právnická osoba, . komukoliv (na účet příjemce v řízení nezjištěného), rozhodně neplnila v souladu se smlouvou na účet žalovaného vedený u , právnická osoba, ., kterého se přitom pro tyto účely v řízení výslovně dovolávala. Za prokázané tak lze mít pouze tolik, že úvěrující dopisem ze dne 8. 3. 2024 oznámila postoupení pohledávky. Zda vůbec sama úvěrující s jistotou věděla, s kterou osobou v případě navázání úvěrového vztahu vlastně jedná, může být diskusní. Každopádně z bohaté praxe nalézacího soudu plyne, že uzavírání obchodů pod smyšlenou či odcizenou identitou lze v současnosti považovat za frekventované. Za daných okolností tedy nelze mít za prokázané ani uzavření úvěrové smlouvy, tedy založení závazků žalovaného v žalobě uvedených, ani čerpání úvěrové sumy, o které je jisto pouze tolik, že odešla na účet neznámého majitele. Bez významu jsou pak tvrzení žalobkyně o realizovaných částečných plněních ze strany žalovaného, neboť ta zůstala v rovině pouhých neprokazovaných tvrzení. Žalobkyně se pak o vlastní vůli nedostavila k nařízenému jednání a připravila se tak o poučení soudu dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se dle ustálené judikatury vrcholných soudů i stanoviska doktríny poskytuje právě na nařízeném jednání v závislosti na výsledcích tam provedeného dokazování. K tomu ostatně nařízení soudního jednání v parametrech civilního procesu ovládaného zásadou ústnosti bytostně slouží. Soudu tak nezbylo než podanou žalobu zcela zamítnout, jak ostatně musela žalobkyně nutně předvídat z dřívějších shodně argumentovaných rozhodnutí nadepsaného soudu v obdobných věcech téže žalobkyně (žalobkyně uplatňuje pohledávky založené na úvěrových smlouvách s prakticky totožným způsobem jejich sjednávání).Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů řízení náleželo zcela úspěšnému žalovanému. Na straně žalovaného ovšem soud žádné náklady řízení neshledal, tudíž o nákladech řízení rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. rozsudku.