12 C 246/2024-16 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky specifikované v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v den uzavření smlouvy úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku ve výši 8 917 Kč sestávající z kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 101 Kč (se sjednanou úrokovou sazbou 28,14 % ročně), odměny za zpracování ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 316 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 364 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na , datum, . Žalovaná dosud uhradila na závazek částku 5 900 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou ze shora uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny 7 783,21 Kč, poplatků ve výši 5 233,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 538,34 Kč sestávajícího z úroku ve výši 28,14 % ročně z dlužné jistiny 7 783,21 Kč od , datum, do , datum, a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 345,85 Kč sestávajícího z úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny 7 783,21 Kč od , datum, do , datum, .2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, a to vyplacením této částky v hotovosti. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku za zpracování v částce 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 316 Kč, ve spojení se sjednaným úrokem v částce 5 101 Kč, když žalovaná se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč zavázala uhradit úrok včetně poplatků ve výši 8 917 Kč, tedy celkem částku 18 917 Kč, při sjednané splatnosti závazku v délce jednoho roku. V článku 6., 6.1. byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení. V článku 6., 6.3., 6.4. byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky ve výši 8 917 Kč, tedy v rozsahu 89 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 5 101 Kč, avšak při součtu úroku a poplatku v celkové výši 8 917 Kč se reálně jednalo o úrok cca 138 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč po odečtení žalovanou dosud uhrazené částky v celkové výši 5 900 Kč. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 4 100 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to včetně úroku z prodlení v souladu s ust. § 1970 OZ v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od , datum, do zaplacení, kdy byla žalovaná na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne , datum, , odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne , datum, , v níž byla žalované uložena povinnost plnit do , datum, , v prodlení s plněním.5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, poplatcích a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážně úspěšná byla v řízení žalovaná, na jejíž straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.