12 C 41/2025-13 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál žalobkyně. Na základě uzavřené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do výše 80 000 Kč, kdy bankovním převodem na jím uvedený účet mu byl žalobkyní poskytnut dne , datum, a dne , datum, úvěr v celkové výši 11 500 Kč, který se žalovaný zavázal spolu se smluvním úrokem ve výši 0,98 % denně, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 228,85 Kč a volitelnými poplatky dle čl. VII. smlouvy o úvěru, a to poplatku za službu „Klidné spaní“ ve výši 102,48 Kč a poplatku za službu „Presto“ ve výši 330 Kč, uhradit žalobkyni v pravidelných denních splátkách. Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením pravidelných splátek, žalobkyně proto smlouvu o úvěru vypověděla, o čemž žalovaného informovala emailovou zprávou dne , datum, . Dluh žalovaného o celkové výši 25 560,15 Kč tak sestává z dlužné jistiny 11 500 Kč, poplatku za vyplacení úvěru ve výši 228,85 Kč, dlužných poplatků ve výši 432,48 Kč, smluvního úroku v kapitalizované výši 12 951 Kč a smluvní pokuty dle čl. VIII smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru za dobu od , datum, do , datum, v celkové výši 447,82 Kč. Žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou dle § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), přičemž žalovaný na výše uvedenou dlužnou částku dosud ničeho neuhradil.2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil.3. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „OZ“), platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.4. Podle § 2395 OZ platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2991 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.6. S ohledem na žalobní tvrzení se soud zabýval nárokem na zaplacení částky 25 560,15 Kč s příslušenstvím na základě žalobkyní tvrzené smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 OZ, přičemž dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ, a to s ohledem na výši sjednaného úroku, do něhož je třeba započítat sjednané poplatky, kdy takto sjednaný úrok činil 357,70 % ročně, dále s ohledem na celkovou koncepci smlouvy, sjednané sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a povinnosti hradit další náklady související s prodlením žalovaného. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok v celkové výši 357,70 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí, a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.7. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně má však soud za prokázané, že žalobkyně poukázala dne , datum, částku 10 000 Kč a dne , datum, částku 1 500 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, vedený na jméno žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil, tudíž ani neprokazoval právní titul, na základě něhož mu byla žalobkyní vyplacena tato částka, došlo na straně žalovaného co do částky 11 500 Kč ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je žalovaný povinen v souladu s ust. § 2991 OZ žalobkyni vydat. Soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 11 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od , datum, do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne , datum, , odeslané téhož dne, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do tří dnů od jejího doručení, v prodlení s plněním.8. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaných poplatcích, úrocích, či smluvní pokutě, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.9. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že byl převážně úspěšný v řízení žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.