17 C 131/2025-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v předmětu řízení tohoto rozsudku s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že právní předchůdkyně , právnická osoba, , uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta finanční hotovost ve výši 25 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 29 772 Kč, zahrnující součet kapitalizovaných úroků za dobu trvání smlouvy ve výši 20 275 Kč, poplatek za zpracování půjčky ve výši 1 500 Kč, dále ještě částku ve výši 5 135 Kč za možnost komfortního a flexibilního splácení. Žalovaný se úvěr zavázal splácet formou 18 ti měsíčních splátek po 3 043 Kč, poslední splátka byla splatná dne 9. 8. 2024. Žalovaný uhradil na úvěr částku 6 100 Kč. Pohledávka byla právní předchůdkyní žalobkyně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena žalobkyni, která se domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 18 900 Kč, poplatku ve výši 26 877,27 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 407,58 Kč (vyčíslený úrok ve výši 15 % ročně vypočtený z dlužné jistiny 18 900 Kč od 10. 8. 2024 do 21. 10. 2024), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 583,25 Kč (vyčíslený úrok ve výši 15 % ročně vypočtený z dlužné jistiny 18 900 Kč od 20. 3. 2023 do 21. 10. 2024) a dále zákonného úroku z prodlení z částky 18 900 Kč ve výši 15 % ročně od 22. 10. 2024 do zaplacení a úroku z částky 18 900 Kč ve výši 15 % ročně od 8. 11. 2024 do zaplacení. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), bez nařízení jednání.3. Z žalobkyní doložených listin zjistil soud následující skutkový stav.Z výše uvedené smlouvy o úvěru má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne , datum, tuto smlouvu, na jejímž základě pak žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, který byl žalovanému téhož dne v hotovosti vyplacen. Ze smlouvy je zřejmé, že se žalovaný zavázal uhradit jistinu úvěru spolu s částkou 29 772 Kč, zahrnující součet kapitalizovaných úroků za dobu trvání smlouvy ve výši 20 275 Kč, poplatek za zpracování půjčky ve výši 1 500 Kč, dále ještě částku ve výši 5 135 Kč za možnost komfortního a flexibilního splácení. Žalovaný se úvěr zavázal splácet formou 18 ti měsíčních splátek po 3 043 Kč, poslední splátka byla splatná dne 9. 8. 2024. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně její přílohy má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Z oznámení o postoupení pohledávek adresovaného žalovanému ze dne 21. 10. 2024 ve spojení s dokladem o jejím odeslání z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl prokazatelně informován o svém závazku, kdy v tomto oznámení byla rovněž uvedena lhůta k zaplacení pohledávky, a to 10 dnů od data doručení. Žalobkyně uváděla, že žalovaný uhradil částku 6 100 Kč. Z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem ze dne 31. 12. 2024 je prokázáno odeslání předžalobní výzvy k plnění.4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Soud posuzoval smlouvu komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že byl úrok sjednán v pevné výši 20 275 Kč za dobu trvání smlouvy, tedy cca 18 měsíců, byl však sjednán spolu s dalšími úhradami, konkrétně s poplatkem za zpracování půjčky ve výši 1 500 Kč, dále ještě částkou ve výši 5 135 Kč za možnost komfortního a flexibilní splácení, což dle názoru soudu není nic jiného, než další úrok v pevné výši (soud považuje za úrok veškeré náklady, které musí být vynaloženy a smlouva mohla být uzavřena), takže výše úroku dosahuje částky 29 772 Kč. Již skutečnost, že při výši úvěru 25 000 Kč a splatnosti 18 měsíců v případě prvé smlouvy činí výše úroku cca 79 % ročně, dle názoru soudu dostačuje k absolutní každé této smlouvy, zejména pokud je soudu ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku ze spotřebitelského úvěru pro domácnosti s fixací od 1 do 5 let i do 1 roku v daném období činila kolem 10 %, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje několikanásobku výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Judikatura soudů považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být sice odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje, ta však v daném případě z ničeho nevyplývá ani k tomuto žalobkyně ničeho netvrdila. Zohlednil-li dále soud, že smlouvy byl sjednány navíc adhézním způsobem, kdy žalovaný nemohl reálně vůbec nijak ovlivnit obsah smluv, pouze akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně a dále s přihlédnutím k tomu, že pouze žalovaný byl stižen další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně toho, že žádná smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud, po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Při posuzování smlouvy soud vycházel z právního názoru z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, rovněž č. j. 25 Co 360/2020-84 a č. j. 25 Co 84/2021-120, týkajících se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí peněžních prostředků, přičemž tato skutečnost vede k posouzení předmětné smlouvy jako neplatné.5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl v obou případech k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího rozdíl mezi vyplacenou částkou 25 000 Kč a částkou 6 100 Kč, kterou žalovaný již uhradil, tedy ve výši 18 900 Kč a úrok z prodlení ve výši stanovené zákonem, neboť výše žalobkyní požadovaná přesahuje výši zákonem stanovenou dle a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to ode dne, kdy byl žalovaný prokazatelně v prodlení s úhradou. Oznámení o postoupení pohledávek, které bylo žalovanému prokazatelně odesláno dne 21. 10. 2024, obsahovalo rovněž výzvu k plnění se stanovenou desetidenní lhůtou k plnění, kdy soud ve smyslu ust. § 573 OZ vycházel z domněnky dojití výzvy dne 24. 10. 2024. Při zohlednění dní, po které se nedoručuje a stanovené 10 ti denní lhůty k plnění, proto připadá první den prodlení žalovaného na 4. 11. 2024. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil částku 6 100 Kč, soud přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobkyni částku ve výši 18 900 Kč, a to včetně úroku z prodlení v zákonné výši za dobu od 4. 11. 2024 do zaplacení, kdy právě od tohoto dne byl žalovaný, na základě výzvy žalobkyně v prodlení s plněním. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl.7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení byl při zohlednění příslušenství pohledávky více úspěšný žalovaný, u kterého však soud žádné vzniklé náklady nezjistil, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.