17 C 457/2024-18 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s příslušenstvím. Uváděla, že na základě žádosti žalovaného na internetových stránkách , webová stránka, uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 10 800 Kč. Tuto částku poskytla žalovanému bezhotovostně bankovním převodem na jeho účet č. , č. účtu, téhož dne. Žalovaný se zavázal uhradit za zápůjčku poplatek ve výši 6 480 Kč, splatnost poskytnuté jistiny i poplatku byla ke dni 1. 1. 2024. Žalovaný své povinnosti nedostál, neuhradil ničeho. Žalobkyně se proto domáhala po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 10 800 Kč, poplatku ve výši 6 480 Kč spolu s úrokem z prodlení z těchto částek ve výši 14,75 % ročně od 2. 1. 2024 do zaplacení, dále se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 10 800 Kč za dobu od 2. 1. 2024 do 30. 10. 2024 vyčíslené částkou 3 262 Kč, dále se domáhala zaplacení náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč za 4 upomínky. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, proto soud rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.3. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, na jeho účet č. , č. účtu, částku 10 800 Kč, kterou se žalovaný dle čl. , číslo, odst. , číslo, zavázal žalobkyni splatit spolu s poplatkem ve výši 6 480 Kč ve třech měsíčních splátkách po 5 760 Kč, splatnost poslední splátky byla , počet dnů, od poskytnutí zápůjčky. V čl. , číslo, odst. , číslo, byla ujednána povinnost žalovaného (v případě jeho prodlení se splacením zápůjčky), zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, dále byla v čl. , číslo, odst , číslo, . ujednána možnost žalobkyně požadovat (v případě vystavení písemných upomínek o úhradu dlužné částky) částku 500 Kč za každou upomínku, když žalobkyně v daném případě doložila čtyři upomínky bez dokladu o jejich odeslání. Z vyjádření , peněžní ústav, je prokázáno, že účet, na který byly stran žalobkyně zaslány finanční prostředky patřil žalovanému a že částka ve výši 10 800 Kč byla žalovanému dne , datum, připsána. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu dne 1. 8. 2024, což dotvrzuje podací lístek poštovního doručovatele.4. Právní vztah mezi stranami posoudil jako vztah založený smlouvou o zápůjčce dle § 2390 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ). Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce dle ust. § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), kdy smlouva o zápůjčce vznikne, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Soud posuzoval věc komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. V úvodu soud uvádí, že poplatek za poskytnutí zápůjčky byl sjednán v pevné výši 6 480 Kč za 3 měsíce, v daném případě tak sjednaná sazba poplatku dosahuje 20 % jistiny zápůjčky za jeden měsíc, tzn. 240 % ročně. Podle ustanovení čl. , číslo, smlouvy, je v tomto sjednáno, že v případě prodlení žalovaného se splacením zápůjčky dosud vyúčtované poplatky přirůstají k jistině zápůjčky, dále sjednání poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 15 %, 25 % nebo 32,5 % dle prodloužení splatnosti o 7, 15 či 30 dnů, byla tedy sjednána úhrada dalších částek pro případ prodlení žalovaného s úhradou zápůjčky. Byla sjednána též smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále zákonný úrok z prodlení. Ze smlouvy vyplývá, že výše RSPN činila sazbu 1 689 % ročně, kdy soud má za to, že tato sazba je nepřijatelná, obzvláště za situace, kdy je soudu ze své činnosti známo, že výše roční procentní sazby nákladů zápůjček či úvěrů, za jaké v době realizace zápůjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské zápůjčky a úvěry, činila kolem 10 %. V tomto smluvním vztahu dosahuje 20 % měsíčně, tedy ročně mnohonásobné výše úrokové sazby, než v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné produkty. Judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Přihlédl-li soud tedy také ke skutečnosti, že byla uzavřena adhezním způsobem, kdy žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit a dále že pouze žalovaný byl stižen další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, pak soud po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost žalobkyně, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným, kdy k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat, tedy žalovaného.5. Vzhledem k výše uvedenému výše, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a to z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího vyplacenou částku ve výši 10 800 Kč a úrok z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky za dobu od 10. 8. 2024 do zaplacení, kdy právě od tohoto dne byl žalovaný, na základě předžalobní výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 1. 8. 2024, odeslané téhož dne (v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do tří dnů od doručení výzvy), v prodlení s plněním. Písemnost se považuje dle ust. 527 OZ za doručenou třetím dnem po jejím odeslání, soud proto přičetl třídenní lhůtu k plnění učenou žalobkyní, tudíž první den prodlení připadá na 10. 8. 2024. Žalobkyně požadovala úrok ve výši 14,75 % ročně, prodlení žalovaného však nastalo v druhém pololetí kal. roku 2024, kdy výše úroku z prodlení činila pouze 12,75 % ročně, soud ho proto přiznal v této výši, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.6. Naopak co částky 6 480 Kč, částky 2 000 Kč, částky 3 262 Kč a co do rozdílu žalobkyní nárokovaného úroku z prodlení a úroku z prodlení přiznaného soudem ve výroku I. tohoto rozsudku byla žaloba soudem zamítnuta, neboť jak již bylo uvedeno výše, soud posoudil smlouvu jako ujednání v rozporu s dobrými mravy, tedy neplatnou, a proto pro tyto nároky žalobkyně neexistuje žádný právní titul, na základě kterých by se žalobkyně těchto mohla domáhat. Žalovaný byl prokazatelně vyzván žalobkyní k vydání bezdůvodného obohacení až zasláním předžalobní výzvy, odeslané dne 1. 8. 2024, v níž byla stanovena lhůta 3 dnů k úhradě dluhu. Do dne 9. 8. 2024 žalovaný nebyl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, proto soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ), podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo. V předmětné věci byl poměr úspěchu a neúspěchu účastníků obdobný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.