9 C 30/2025-126 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 67 217,34 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že žalobce uzavřel smlouvu o úvěru a se žalovaným na částku 80 000 Kč.2. Žalovaná částka se skládá z jistiny 64 592,34, s tím že 62 841,24 Kč je nesplacený zůstatek, 1 751,1 Kč je úrok, který dle smlouvy přirostl k jistině. Dále se částka skládá z poplatků ve výši 2 625 Kč. (3x138 Kč a 111 Kč pojistné a náklady spojené z prodlením 2 100 Kč) Žalovaný požadoval dále příslušenství a to úrok z prodlení 1 699,3 Kč a úrok z prodlení a úrok v procentní výši. Žalovaný byl úvěruschopný, jeho příjem byl 34 560 Kč. Výdaje žalobce netvrdil.3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.4. Soud má za prokázaný tento skutkový stav: Ze smlouvy o poskytnutí úvěru č.l. 19 je prokázáno, že právní předchůdce žalobce , právnická osoba, jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný dne 8.12.2020 uzavřeli smlouvu o úvěru na částku 80 000 Kč s úrokem 14,99 % ročně. Dále je ve smlouvě sjednáno pojistné 138 Kč měsíčně. Obsahem smlouvy je, že úrok z úvěru se připisuje k jistině. Ve smlouvě není sjednána smluvní pokuta za upomínku ani za náklady spojené s prodlením v konkrétní výši, pouze obecně a je zde odkaz na Sazebník. Ze Sazebníku č.l. 43 je prokázáno, že jeho obsahem jsou náklady spojené s prodlením 300 Kč za 10 dnů prodlení Z výpisu z úvěrového účtu České spořitelny č.l. 109 je prokázáno, že úvěr byl čerpán.5. Z dopisu č.l. 25 je prokázáno, že úvěr byl zesplatněn ke dni 25.5.2024. Ze smlouvy o postoupení pohledávky včetně přílohy k ní, oznámení o postoupení č.l. 36 a podacího lístku č.l.44 je prokázáno, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci.6. K úvěruschopnosti: Z výpisu z účtu č.l.105 a násl. je prokázáno, že příjem žalovaného byl za 8/2020-10/2020 v průměru 1 650,7 Eur, tedy při tehdejším kursu 26,15 Kč za Euro měl příjem 43 166 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji byl za tři měsíce 7,53 Eur.7. Z posouzení úvěruschopnosti č.l. 97 je prokázáno, že banka uvedla příjem žalovaného 35 743 Kč. Banka píše, že bylo zkontrolováno potvrzení o příjmu, jednalo se zřejmě o jiné období, než dle výpisu z účtu dle nějž byl příjem 1 650,7 EUR, soud uvěřil výpisu z účtu, potvrzení zaměstnavatele bylo pouze v německém jazyce, které soud k důkazu neprovedl. Z výpisu z účtu hodnotil soud pouze kladné a záporné číslice. Z posouzení úvěruschopnosti je dále prokázáno, že žalovaný má celkové měsíční splátky pro dva další úvěry ve výši 5 000 Kč, nový úvěr má splátku 1 458 Kč. Soud tyto listiny hodnotil a dospěl k závěru, že je žalovaný ještě úvěruschopný, ačkoli na samé hranici toho, kdy úvěr bude ještě poskytnut. Žalovaný uvedl výdaje 0 Kč, banka hodnotila výdaje pouze na částku 9 095 Kč, ačkoli z výpisu z účtu je zřejmé, že výdaje žalovaného byly na samé hranici jeho příjmů. Přesto soud shledal příjmy žalovaného 43 166 Kč, po odečtení splátek úvěrů 6 958 Kč zbývá 36 708 Kč, za dostatečné k tomu, aby byl objektivně poskytnut úvěr 80 000 Kč. Z dalších z listin soud nezjistil rozhodné skutečnosti.8. Závěr o skutkovém stavu je tento: Právní předchůdce žalobce jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný dne 8.12.2020 uzavřeli smlouvu o úvěru na částku 80 000 Kč s úrokem 14,99 % ročně. Dále je ve smlouvě sjednáno pojistné 138 Kč měsíčně. Obsahem smlouvy je, že úrok z úvěru se připisuje k jistině. Ve smlouvě není sjednána smluvní pokuta za upomínku ani za náklady spojené s prodlením v konkrétní výši, pouze obecně a je zde odkaz na Sazebník. Obsahem sazebníku je smluvní pokuta 300 Kč za 10 dnů prodlení. Úvěr byl čerpán. Úvěr byl zesplatněn 25.5.2024. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci.9. Při posouzení úvěruschopnosti banka vycházela z příjmu příjem 35 743 Kč, avšak příjem žalovaného byl 43 116 Kč. Výdaje žalovaného na úvěry byly i se splátkou nového úvěru celkem 6 958 Kč. Výdaje žalovaného byly ve výši příjmů, rozdíl příjmů a výdajů za tři měsíce před poskytnutím úvěru byl cca 7 EUR. Žalovaný měl tedy příjmy 43 116 Kč a po odečtení úvěrových splátek mu zbylo k uhrazení nákladů na živobytí včetně bydlení 36 158 Kč. Ačkoli příjmy žalovaného se v podstatě rovnaly jeho výdajům, na jeho náklady mu zbylo 36 158 Kč a soud ho shledal ještě úvěruschopným.10. Smlouvu mezi žalobcem a žalovaným posoudil soud jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Z této smlouvy se úvěrovaný, tedy žalovaný zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Žalovaný z poskytnutého úvěru dlužil na jistině 62 841,24 Kč, 1 751,1 Kč je úrok, který dle smlouvy přirostl k jistině. Dle stejného ustanovení přiznal soud i úrok v procentní výši do budoucna. Soud upravil (snížil) úrokovou sazbu podle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. na výši úroku z prodlení po 90 dnech od zesplatnění.11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Soud posoudil úvěruschopnost žalovaného když v době žádosti o úvěru byl jeho příjem 43 166 Kč, výdaje na úvěry i se splátkou nového úvěru 6 958 Kč, i když banka deklarovala příjem nižší. Ačkoli žalovaný měl vysoké osobní výdaje, v podstatě ve výši příjmů, objektivně zbývá dostatečná částka, aby byla žalovaný úvěruschopný, když po zaplacení úvěrů má k disposici na životní náklady částku zbylo 36 158 Kč . Je tedy úvěruschopný, ačkoli tedy hraničně.14. Dále soud přiznal pojistné dle Smlouvy, 3x138 Kč a za část období 111 Kč, tedy celkem 525 Kč, a to dle § 2758 odst. 1, 2 občanského zákoníku.15. Soud dále přiznal úrok z prodlení dle § 1970 nového občanského zákoníku, č. 89/2012 Sb. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to v procentní výši i v kapitalizované výši 1 699,3 Kč.16. Soud sjednání smluvní pokuty 300 Kč a 2x 900 Kč za prodlení posoudil jako právní jednání, ke kterému se nepřihlíží a tuto částku zamítl, a to dle § 1813 a 1814 občanského zákoníku a § 1815 občanského zákoníků, neboť jde o zneužívající ujednání.17. Už Ústavní soud v judikátu I ÚS 3512/2011 zakazuje u spotřebitelských smluv smluvní pokutu skrýt ve smluvních podmínkách a uvádí, že jakékoli znevýhodňující ustanovení musí být toliko ve smlouvě samotné. Odkazuje na § 56 občanského zákoníku z roku 1964, který nahrazuje § 1814 občanského zákoníku. Ústavní soud odkazuje na nerovné postavení mezi profesionálním dodavatelem a odběratelem (možnost stanovovat smluvní podmínky, lepší znalost práva, fakticky nerovné postavení). Je chráněna zásada poctivosti a spravedlnosti a princip důvěry. Obchodní podmínky mají sloužit k ujednáním technického a vysvětlujícího charakteru a nesmí sloužit k tomu, aby do nich nepřehledně silnější strana skryla pro spotřebitele nevýhodná ujednání, například o smluvní pokutě. Pro stručnost na výše uvedený judikát ústavního soudu soud odkazuje.18. Smluvní pokuta byla ukryta ve smluvních podmínkách a nebyla jasně stanovena ve smlouvě samé, tak aby byly právní vztahy pro spotřebitele zcela jasné, proto soud s ohledem na § 1814 odst. 1 písm. l) občanského zákoníku a § 1813 odst. 1 občanského zákoníku nárok žalobce na všechny smluvní pokuty ve výši 2 100 Kč zamítl. Soud již nepřezkoumával výši smluvní pokuty vůči závazku samému, když nepřiměřenost dle § 1814 odst. 1 písm. l občanského zákoníku a významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele dle § 1813 odst. 1 občanského zákoníku shledal v tom, že smluvní pokuta byla skryta v obchodních podmínkách.19. Případný argument v tom směru, že je spotřebitel svobodný v tom, zda smlouvu uzavře či nikoli, není na místě s ohledem na to, že v jednotlivých oborech podnikání postupují zpravidla sm