9 C 110/2024-50 — Okresní soud v Českém Krumlově

1. Žalobkyně se podáním došlým soudu dne 26. 3. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobkyni dne 16. 10. 2023 je neplatné. Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že byla zaměstnána jako dentální instrumentářka u žalovaného. Původní smlouva byla na rok, ale byla v roce 2023 prodloužena na neurčito. Dne 25. 7. 2023 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písmeno c) zákoníku práce pro nadbytečnost. Následně od 26. 7. 2023 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a během ní jí bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 zákoníku práce s odůvodněním, že se řádně nedostavila do zaměstnání dne 3. 10. 2023. Žalobkyně považuje toto okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné, neboť jí je v něm vytýkáno, že nenastoupila 3. 10. 2023 do zaměstnání. Není to důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, protože k tomuto dni byla ještě stále v pracovní neschopnosti, a to až do 29. 2. 2024. Žalobkyně si je vědoma toho, že žaloba byla dána po lhůtě stanovené § 72 zákoníku práce, ale pokud by soud setrval na dodržení této lhůty, šlo by o nepřiměřenou tvrdost a nadbytečný formalismus.2. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby s odůvodněním, že s podanou žalobou nesouhlasí a žalovaný nárok neuznává. Žalovaný učinil nespornou skutečnost, že dne 25. 7. 2023 dal a doručil výpověď z pracovního poměru žalobkyně založeného pracovní smlouvu z důvodů uvedených v ust. 52 písm. c) zákoníku práce, tedy pro nadbytečnost žalobkyně v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o snížení počtu zaměstnanců a zrušení jednoho pracovního místa za účelem zvýšení efektivity práce. Výpovědní doba byla dvouměsíční a měla by uplynout dne 30. 9. 2024. Žalobkyně však byla dále od 26. 7. 2024 uznána práce neschopnou. Dle ust. § 51 odst. 1 a 2 Zákoníku práce platí, že byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby a výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s výjimkami vyplývajícími z § 51a, § 53 odst. 2, § 54 písm. c) a § 63 zákoníku práce. Podle § 53 odst. 2 Zákoníku práce platí, že byla-li dána zaměstnanci výpověď před počátkem ochranné doby tak, že by výpovědní doba měla uplynout v ochranné době, ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává; pracovní poměr skončí teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby, ledaže zaměstnanec sdělí zaměstnavateli, že na prodloužení pracovního poměru netrvá. Dle § 53 odst. 1 zákoníku práce platí, že za ochrannou dobu se považuje i okolnost, že zaměstnanec je uznán dočasně práce neschopným, pokud si tuto neschopnost úmyslně nepřivodil. Z těchto důvodů došlo k prodloužení výpovědní doby žalobkyně. Žalovaný byl informován, že žalobkyně ukončila pracovní neschopnost dne 2. 10. 2023. Žalovaný tedy vycházel z toho, že o skončení pracovní neschopnosti žalobkyně žalovanou nijak neinformovala, což je povinností zaměstnance a od 3. 10. 2023 do 16. 10. 2023 /odeslání okamžitého zrušení pracovního poměru/ nenastoupila k výkonu práce, a to bez jakékoliv omluvy či uvedení důvodu, tudíž neodpracovala celkem 10 pracovních směn. Z těchto důvodů žalovaný žalobkyni podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušil pracovní poměr, které jí také doručila dne 19.10.2024 což žalobkyně sama připouští. Uvedené okamžité zrušení pracovního poměru jí bylo řádně doručeno v říjnu 2023, takže žaloba mohla být uplatněna v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě nejpozději do dvou měsíců od doručení tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru, tedy ještě v roce 2023 tj. do 19. 12. 2023. Pokud žalobkyně podala žalobu až po uplynutí této doby, tj. dne 26. 3. 2024, jde o opožděné podání žaloby, což žalovaná namítá, a to i kdyby nebyly dány důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, uvedené jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Pokud žalobkyně nyní tvrdí, že v uvedené době doručení okamžitého zrušení pracovního poměru byla v pracovní neschopnosti, pak okamžité zrušení pracovního poměru lze doručit zaměstnanci i v době jeho pracovní neschopnosti.3. Listinou datovanou 16. 10. 2023 je prokázáno, že jí žalovaný žalobkyni okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu uvedeného v § 55 odstavec 1 písmene b) zákoníku práce, tedy z důvodu, že zaměstnanec porušil povinnost plynoucích správních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, zvlášť hrubým způsobem. V odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru se uvádí, že byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru dne 25. 7. 2023 z důvodu uvedeného § 52 písmene c) zákoníku práce. Dne 26. 7. 2023 byla uznána práce neschopnou a podle informací žalovaného pracovní neschopnost skončila 2. 10. 2023, aniž by toto žalobkyně žalovanému oznámila, a aniž by nastoupila k výkonu práce od 3. 10. 2023.4. Potvrzením o době trvání dočasné neschopnosti je prokázáno, že žalobkyně byla v pracovní neschopnosti od 26. 7. 2023 do 29. 2. 2024. Žalobkyně učinila nespornou skutečnost, že jí bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno v říjnu 2023. Kopií podacího archu je prokázáno, že žalovaný odeslal zásilku označenou RR , Anonymizováno, dne 16. 10. 2023. Emailem žalobkyně zaslaným žalovanému 19. 10. 2023 má soud za prokázané, že jím reaguje žalobkyně na okamžité zrušení pracovního poměru, jde tedy o důkaz jejího doručení žalobkyni. Emailovou korespondencí mezi účastníky je prokázáno, že nejpozději 14. 11. 2023 žalobkyně reaguje na okamžité zrušení pracovního poměru.5. Návrh žalobkyně na provedení důkazu protokolem inspektorátu práce k prokázání jejího tvrzení o tom, že se dostavila na inspektorát práce a bylo jí tam řečeno, že na okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 nemá reagovat byl zamítnut jako nadbytečný, neboť na posouzení věci nemá takový důkaz vliv.6. Skutkovým závěrem soudu je, že žalobkyně byla v pracovním poměru u žalovaného a ke dni 25. 7. 2023 jí byla dána výpověď z pracovního poměru vedle § 52 písmene c) zákoníku práce. Od 26. 7. 2023 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a 16. 10. 2023 jí byla dáno okamžité zrušení pracovního poměru, neboť podle mínění žalovaného její pracovní neschopnost skončila 2. 10. 2023 a 3. 10. 2023 tedy měla nastoupit do práce, což neučinila. Žalobkyně však v té době byla ještě v pracovní neschopnosti, a to až do 29. 2. 2024. Okamžité zrušení pracovního poměru jí bylo doručeno v říjnu 2023.7. K námitce žalobkyně o tom, že jí nebylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno řádně, pokud jí žalovaný toto nedoručil do vlastních rukou na pracovišti je třeba uvést, že s účinností od 1. 10. 2023 zákonem č. 281/2023 Sb. došlo ke zrušení pravidla, že zaměstnavatel doručuje písemnost zaměstnanci prioritně do vlastních rukou na pracovišti; pouze není-li to možné, může ji zaměstnavatel doručit zaměstnanci způsoby uvedenými v písm. a) až d) § 334 odst. 2, ve znění účinném do 31. 9. 2023, tj. kdekoliv bude zaměstnanec zastižen, prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací či datové schránky. Zaměstnavatel se tak doposud musel vždy pokusit doručit písemnost do vlastních rukou na pracovišti, než přistoupil k tzv. náhradním způsobům doručení. Zaměstnavatel má však nyní s účinností od 1. 10. 2023 ze způsobů doručení podle písm. a) až d) možnost volby, přičemž zaměstnavatel je pouze limitován v tom, že k doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb může přistoupit až poté, není-li možné zaměstnanci doručit písemnost na pracovišti zaměstnavatele. Způsob doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb tak zůstal jediným tzv. sekundárním (náhradním) způsobem doručení. Pokud byla žalobkyně v pracovní neschopnosti (i když podle mínění žalovaného již nikoliv, ale nebyla na pracovišti), postupoval žalovaný v souladu s § 336 zákoníku práce, pokud žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru doručil prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Podstatné je to, že žalované se okamžité zrušení pracovního poměru dostalo do její dispozice 19. 10. 2023 a od tohoto data běžela jí lhůta pro uplatnění neplatnosti okamžitého zrušení.8. Pod to podle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Jestliže žalobkyně podala žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení 26. 3. 2024, ačkoliv jí bylo toto doručeno 19. 10. 2023, je žaloba podána pozdě a je proto nutno ji zamítnout. Rozhodnutí na základě uvedeného ustanovení zákoníku práce není přepjatým formalismem, jak míní žalobkyně, ale výsledkem zásady stanovené § 13 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, jímž se naplňuje zásada právní jistoty.9. Protože má žalovaný ve věci plný úspěch, náleží mu podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (o.s.ř.) právo na n