38 C 350/2016-203 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali náhrady újmy v řízení u Okresního soudu v , adresa, ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, a náhrady škody, kterou jim svým postupem měl způsobit prvý žalovaný. Žalobce se domáhal také náhrady škody za věci umístěné ve vyklizovaných nebytových prostorách, věci dle něj byly odcizeny. Žalobce uvádí, že k vyklizení došlo dne 20. 2. 2013.2. Usnesením ze dne 23. 2. 2017 byli žalobci vyzváni k odstranění vad žaloby, zároveň je soud poučil podle ust. § 43 odst. 2 o.s.ř. o tom, že nebude-li podání řádně opraveno, soud podání odmítne.3. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2020 byla žaloba zamítnuta.4. Usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2022 bylo odvolací řízení v části zastaveno, v části zrušeno a věc vrácena zdejšímu soudu. V odůvodnění usnesení (bod 22) odvolací soudu uvedl, že neprojednatelnost žaloby ohledně částky o „nejméně“ 500 000 Kč pro žalobce a) a dále „náhrady ve výši 150 000 Kč za každý rok prodlení“ pro každého z žalobců, nezakládá odvolacímu soudu (na rozdíl od soudu prvního stupně) možnost žalobu odmítnout podle § 43 odst. 2 věta první o. s. ř., nezbývá než rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit se závazným právním názorem k vydání rozhodnutí o odmítnutí žaloby v příslušném rozsahu coby neprojednatelné.5. Usnesením ze dne 27. 5. 2022 zdejší soud rozhodl, že žaloba se v části, v níž se žalobce a) domáhá zaplacení částky 500 000 Kč a dále v části, v níž žalobci požadují náhradu ve výši 150 000 Kč za každý rok z prodlení pro každého ze žalobců, odmítá. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 6. 2022.6. V dalším řízení se tak soud zabýval pouze tou částí žaloby, kterou se druhý žalobce domáhal náhrady škody ve výši 70 000 Kč. Žalobce v této části žalobu odůvodnil tak, že ve vyklizované nemovitosti se nacházely věci, audiotechnika a hydraulický lis, které na místě byly do doby, než byly vylomeny dveře žalobcem užívaných prostor, mělo k tomu podle něj dojít v roce 2012 (jeho tvrzení při ústním jednání). K prokázání svých tvrzení navrhl žalobce výslech svědkyně , jméno FO, , která byla v prostorách naposledy v roce 2007.7. Prvá žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobce nespecifikoval věci, které měly být odcizeny, ani neurčil konkrétní částku za každou věc. Nárok žalobce je promlčen.8. Druhá žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, odkázala na argumentaci prvé žalované.9. Z řízení vedených u zdejšího soudu mezi totožnými účastníky je soudu známo, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 2. 5. 2012, č.j. , spisová značka, , byla žalovanému (prvnímu žalobci) uložena povinnost vyklidit nebytové prostory v prvním patře objektu čp. , Anonymizováno, , v katastrálním území , adresa, , a to provozní místnost o celkové výměře 50 m2, společné sociální zařízení (WC) a vyklizené je předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozhodnutí a zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 10 280 Kč. V tomto řízení zastupoval prvého žalobce (v postavení povinného) druhý žalovaný (jako obecný zmocněnec). Rozsudek byl stranám řádně doručen a nabyl právní moci dne 13. 6. 2012. Výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti (nebytových prostor v prvním patře objektu čp. , Anonymizováno, ) byl soudem nařízen dne 9. 10. 2012 usnesením č.j. , spisová značka, , které bylo povinnému (prvnímu žalobci) doručováno spolu s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí. Tuto písemnost nebylo možné odevzdat osobě, která by byla oprávněna ji přijmout, proto byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 29. 10. 2012. Po uplynutí desetidenní lhůty, jejíž poslední den se považuje za den doručení písemnosti, nebylo možné písemnost vhodit povinnému do domovní či jiné jím užívané schránky, proto se vrátila soudu. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 11. 2012. O provedení výkonu rozhodnutí dne 20. 2. 2013 byl povinný vyrozuměn a rovněž mu bylo zasláno usnesení soudu ze dne 19. 4. 2013, č.j. , spisová značka, , jímž byla nařízena dražba jeho movitých věcí.10. Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.11. Podle § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.12. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, podle odst. 2 nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.13. Soud se zabýval námitkou promlčení nároku žalobců na náhradu škody ve výši 70 000 Kč vznesenou oběma žalovanými. Z rozhodnutí vydaných v řízeních vedených pod sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, vyplývá, že první žalobce si byl povinnosti vyklidit předmětný ateliér vědom, neučinil tak však a s prvním žalovaným nijak nekomunikoval ani ve věci zpřístupnění objektu, resp. otevření dveří k vystěhování rozměrnějších předmětů. Proti rozsudku ze dne 2. 5. 2012, č.j. , spisová značka, , první žalobce nepodal odvolání a v případě rozsudku ze dne 11. 11. 2016, č.j. , spisová značka, , se v odvolacím řízení domohl pouze snížení částky, kterou byl povinen prvnímu žalovanému uhradit. První žalobce (a druhý žalobce jako obecný zmocněnec) se mohl o samotném nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením ateliéru dozvědět již v usnesení ze dne 9. 10. 2012, č.j. , spisová značka, , které mu bylo doručeno dne 8. 11. 2012 a proti němuž rovněž nepodal odvolání, počátek subjektivní doby lze ale ve prospěch žalobce stanovit až od data vyklizení nebytových prostor dne 13. 2. 2013.14. Soud dospěl k závěru, že subjektivní dvouletá promlčecí lhůta ve smyslu ust. § 106 odst. 1 obč. zák. uplynula nejpozději dne 13. 2. 2015, objektivní tříletá promlčecí lhůta, jejíž počátek lze podle soudu také datovat na den vyklizení nemovitostí dne 13. 2. 2013, pak uplynula dne 13. 2. 2016. Žaloba byla podána dne 20. 6. 2016, běh obou lhůt tak skončil několik měsíců před tím, než byla v této věci podána žaloba, nárok žalobce je tak promlčen, proto soudu nezbylo než žalobu zamítnout.15. S ohledem na uvedenou právní kvalifikaci pak podle soudu bylo nadbytečné podrobněji se zabývat zjištěními z listinných důkazů předložených druhým žalobcem k věcem umístěným ve vyklizovaných prostorách (listiny vztahující se k hydraulickému lisu) nebo vůbec provádět důkaz výslechem svědkyně, která podle tvrzení samotného druhého žalobce byla v prostorách naposledy několik let před jejich vyklizením.16. O nákladech řízení soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 1 věty prvé o.s.ř., úspěšným žalovaným náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Prvnímu žalovanému lze přiznat náklady soudního řízení ve výši 56 422,30 Kč. Tyto náklady sestávají odměny právní zástupkyně za tři úkony právní služby po 10 580 Kč spočívající v převzetí věci a účasti na jednání dne 18. 2. 2020 a 30. 6. 2020 a dva úkony po 3 900 Kč spočívající v účasti na jednání dne 30. 6. 2022 a 14. 7. 2022 podle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, náhrady za čas promeškaný v souvislosti s účastí při jednání dne 1. 6. 2020, které bylo odročeno bez projednání věci (5 290 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se šesti úkony právní služby (6x 300 Kč) a částky ve výši 9 792,30 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Výslovně nebyla požadována náhrada za jednání dne 11. 5. 2020 odročené bez projednání věci, k němuž se právní zástupkyně rovněž dostavila. Soud ale v daném případě dospěl k závěru, že je namístě aplikovat ust. § 150 o.s.ř. Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. K aplikaci ust. § 150 o.s.ř. existuje ustálená judikatura, z novější lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp.zn. , spisová značka, , podle kterého „…ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, kter