35 C 15/2024-12 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 30 000 Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 14 310 Kč. V žalobě uvedla, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, , uzavřela dne , datum, s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, . Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. Žalovaná se dále zavázala zaplatit věřiteli poplatek ve výši 36 303 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 8 286 Kč. Celkovou dlužnou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 851 Kč. Žalovaná neuhradila dosud ničeho. Předmětnou pohledávku se všemi právy s ní spojenými společnost , právnická osoba, postoupila žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, . Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně dopisem. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny, poplatku, a dále úroků a úroků z prodlení a smluvní pokuty, které byly ke dni postoupení pohledávky kapitalizovány. Dále se domáhá úhrady účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky ve výši 651 Kč (tj. 3x cesta pověřeného pracovníka na adresu žalované á 217 Kč).2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila žádným způsobem.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle ust. § 115a o.s.ř., neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitek.4. Vzhledem k tomu, že žalovaná zůstala ve sporu pasivní, soud vycházel z žalobkyní předložených listinných důkazů (smlouva o spotřebitelském úvěru, smluvní podmínky, karta zákazníka, smlouva o postoupení pohledávek a seznam pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, předžalobní výzva s podacím lístkem) a zjistil, že dne , datum, byla sepsána mezi žalovanou, jako zákazníkem, a společností , právnická osoba, , jako úvěrujícím, smlouva o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně měl na základě této smlouvy poskytnout žalované částku ve výši 30 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit poplatek ve výši 33 963 Kč, který je tvořen úrokem ve výši 24 177 Kč, odměny za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 8 286 Kč a pojistné ve výši 2 340 Kč. Splatnost celé částky 66 303 Kč byla sjednána na 78 týdenních splátek po 851 Kč. Smluvní podmínky v ust. 6 upravují dále nárok na smluvní pokutu v případě prodlení zákazníka, a to z nesplacené jistiny ve výši 0,1 % denně. Žalobkyně se žalobou domáhá pokuty za období 4. 5. 2022 až 24. 8. 2023 v celkové výši 14 310 Kč.5. Na základě uvedených zjištění soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci: Mezi žalovanou a společností , právnická osoba, byla uzavřena smlouva o úvěru. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala částku 30 000 Kč a zavázala se věřiteli uhradit zpět celkem 66 303 Kč ve splátkách v hotovosti. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, a z oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že pohledávky přešly na žalobkyni, která tím získala aktivní legitimaci ve sporu. Soud konstatoval také upomínku žalobkyně žalované k zaplacení žalované částky ze dne 29. 5. 2023 s poštovním podacím lístkem.6. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ust. § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).7. Na základě uvedených zjištění a citovaných zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou je nutné posuzovat jako smlouvu spotřebitelskou. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku ve výši 30 000 Kč a žalovaná měla z titulu smlouvy vrátit částku celkem 66 303 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 88 % ročně, žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 14 310 Kč a náklady mimosoudního vymáhání ve výši 651 Kč. Vzhledem k tvrzení žalobkyně, které žalovaná žádným způsobem nesporovala, má soud za to, že dosud nebylo na dluh uhrazeno ničeho.8. Soud má ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, za opodstatněný požadavek na zaplacení dlužné jistiny, pojistné a úrok z prodlení. Soud však neshledal důvodným nárok na zaplacení zbývající části „souhrnného poplatku“ ani smluvní pokuty. Toto ujednání je dle názoru soudu neplatné, protože se příčí dobrým mravům, jak je uvedené v citovaném § 580 o.z. Soud spatřuje rozpor s dobrými mravy ve výši a duplicitě těchto poplatků. Jak je soudu známo z jeho úřední činnosti, tedy z jiných žalob uplatňovaných v obdobných věcech (dluhu ze smluv uzavřených se společností , právnická osoba, ), výše takových poplatků je v každém jednotlivém případě různá, zřejmě se odvíjí od výše půjčené částky. Za této situace nelze dovodit, že by poplatky byly stanoveny podle faktických nákladů vynaložených na administrativní činnost či provádění hotovostního inkasa. Lze těžko dovodit, že by se faktické náklady lišily podle výše sjednaných finančních částek řádově o několikatisícové částky. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce takovýmto způsobem obcházel zákon, zastíral skutečnou výši „ceny“ úvěru a takto navyšoval své profity ze smlouvy o úvěru, aby znesnadnil spotřebiteli možnost porovnání nákladů úvěru. Úrok ve výši 88 % výrazně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování půjček i úvěrů; kromě sjednaného poplatku, který dosahuje výše poskytnutého úvěru za sjednanou dobu trvání smluvního vztahu 78 týdnů, žalobkyně požaduje ještě úrok běžící ve výši 11,75 % a ve stejné výši pak (přirozeně) úrok z prodlení. Z formulářové smlouvy také plyne, že dlužník dostane zapůjčenou částku v hotovosti pouze v případě, kdy se zaváže k úhradě hotovostních splátek dluhu. Historicky původní věřitel spojuje způsob výplaty a splácení dlužné částky stejným způsobem, přičemž jde o způsob, jak dlužníka přimět k volbě dražší (a pro věřitele výhodnější) varianty; to je zřejmé z popisu ověřování osobních údajů telefonicky po uzavření smlouvy a lhůty 7 dnů pro výplatu po tomto ověření. Tento systém navíc podporuje zadluženost, když vychází z předpokladu, že dlužník, který již je v exekuci, nebude mít zájem o připsání zapůjčené částky na svůj bankovní účet. Soud má tedy v souhrnu za to, že věřitel tímto způsobem obchází zákon, když zastírá dlužníku skutečnou výši nákladů úvěru, kterou skrývá pod různé doplňkové služby, jejichž využitelnost klientem je sporná. Soud tedy nemohl nárok na úhradu „poplatku“ žalobkyni dle žaloby přiznat.9. Co se týče nákladů mimosoudního vymáhání, zde dle názoru soudu není řádné stanovení takového poplatku, který má ve skutečnosti podobu smluvní pokuty, pouze dopisem věřitele (obdobně platí pro sazebník, všeobecné obchodní podmínky apod.). Totéž platí pro samotnou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, sjednanou čl. 6 smluvních podmínek. Dané soud vyložil ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž Ústavní soud uzavřel: „V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).“ Takto sjednaná smluvní pokuta je dle názoru soudu v rozporu se zásadou poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, neboť znamená k újmě žalovaného nerovnováhu v právech a povinnostech stran a její ujednání je tudíž dle § 1815 občanského zákoníku neplatným právním úkonem. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu neshledal důvodnou co do částky 14 310 Kč ani 651 Kč.10. Z uvedených důvodů soud tedy vyhověl žalobě co do jistiny dluhu ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím představovaným úrokem z prodlení a co do pojistného ve výši 2 340 Kč. O úhradě úroků z prodlení soud rozhodl dle § 1970 o. z. Sazba úroku byla stanovena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 329,91 Kč, přičemž tato č