37 C 58/2024-10 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobou podanou dne 5.12.2023 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 11 850,76 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím že dne 21. 1. 2022 uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru na základě které byl žalovanému poskytnout revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 15 000 Kč. Žalobce dále tvrdil že k čerpání úvěru byla žalovanému poskytnuta kreditní karta a že před sjednáním úvěru byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Předmětem žaloby je částka 11850,76 Kč, která představuje nesplacenou jistinu.2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného ( § 101 odst. 3 o.s.ř. ).3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.4. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.5. Ke svým tvrzením žalobce předložil listiny, a to smlouvu o spotřebitelském úvěru, všeobecné obchodní podmínky, ceník, podmínky pro používání karty, transakční historii, zesplatnění dluhu, výzvy k úhradě dluhu, schéma zúčtování karetních transakcí, výpis lustrace žalovaného a potvrzení o příjmu žalovaného.6. Soud konstatuje, že z žádných důkazů předložených žalobcem nebylo prokázáno, že by mezi ním a žalovaným dne 21.1.2022 došlo k uzavření tvrzené smlouvy o úvěru. Předložená smlouva o úvěru není žalovaným podepsána a ani z jiných důkazů nelze dojít k závěru, že by k uzavření tvrzené smlouvy skutečně došlo. Žalobcem uváděná tvrzení o uzavření smlouvy elektronicky, prostřednictvím určitého kódu, prostřednictvím SMS, jednoznačně z listinných důkazů nevyplývají. Žalobce se ústního jednání neúčastnil a dobrovolně se tak vzdal možnosti poučení ze strany soudu o nutnosti dotvrdit a prokazovat skutečnosti, ale ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.7. Nad rámec soud konstatuje, že i v případě, že by bylo prokázáno uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, pokládá za nedostatečná tvrzení žalobce o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalobce pouze tvrdil a prokazoval, že byl žalovaný lustrován v NRKI/BRKI a dále byl vyhodnocen jeho příjem.8. Soud upozorňuje na ustanovení § 2 odst. 1, § 86 odst. 1, § 75 a § 87, které upravují povinnosti poskytovatele úvěru před poskytnutím spotřebitelského úvěru. S ohledem na tvrzení žalobce má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobce nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaný svůj dluh z počátku splácel. Jak vyplývá z tvrzení žalobce, vyžádal si od žalovaného pouze informace týkající se jeho příjmů, které však nebyly nijak ověřovány a dokladovány. Současně nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány podstatné výdaje žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. , spisová značka, ). Žalobce se ústního jednání neúčastnil a dobrovolně se tak vzdal možnosti poučení ze strany soudu o nutnosti dotvrdit a prokazovat skutečnosti, ale ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.9. Soud má tak za to, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o úvěru.10. Vzhledem k tomu, že žalobce svá tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru neprokázal, případně mohla být smlouva posuzována za neplatnou, mohl mít přesto případně nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení, a to za předpokladu, že by bylo prokázáno, že žalovanému skutečně finanční prostředky poskytl. Toto však rovněž z žádných relevantních důkazů nevyplývá, kdy pouhá excelová tabulka nemůže objektivně prokázat poskytnutí finančních prostředků. Žalobce se ústního jednání neúčastnil a dobrovolně se tak vzdal možnosti poučení ze strany soudu o nutnosti dotvrdit a prokazovat skutečnosti, ale ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Žaloba byla tedy v celém rozsahu zamítnuta.11. Ve věci měl úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.