48 C 117/2024-35 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovaným uložena povinnost zaplatit jí jako opomenuté dědičce po matce , jméno FO, , nar. , datum, zemřelé , datum, , 1/8 podílu z ceny nemovitosti, domu č.p. , Anonymizováno, , , adresa, a pozemku č. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, , prodané v dubnu 2017. Konkrétně po žalované , Jméno žalované, požaduje úhradu částky 141 696 Kč, po žalované , jméno FO, (Jindrové) požaduje 1/8 rozdílu mezi nejvyšším podáním v dražbě 1 201 000 Kč a uspokojenou pohledávkou z exekuce sp. zn. , spisová značka, . Co požaduje po žalovaném , jméno FO, neuvedla. Žaloba byla odůvodněna tím, že se z důvodu zaneprázdnění a péče o nezletilého syna nedozvěděla o probíhajícím dědickém řízení, kdy předpokládala, že bude kontaktována telefonicky, doporučeným dopisem a podobně, když její sourozenci (žalovaní) měli veškeré kontakty na její osobu. Sestra ji na pohřbu přesvědčovala, aby se dědictví vzdala, což odmítla. Dohodu dědiců uzavřeli bez evidentní snahy kontaktovat její osobu. Z jednání soudu se žalobkyně omluvila.První žalovaná, prostřednictvím své zástupkyně, k žalobě uvedla, že vzhledem k úmrtí matky žalobkyně v roce 2001 je nutno věc posuzovat podle starého občanského zákoníku, kdy měla žalobkyně možnost podat žalobu do tří let od právní moci usnesení o dědictví. Vznesla tedy námitku promlčení, ke které se připojili oba další žalovaní. Dále uvedla, že z dědického spisu jasně vyplývá, že soud i notářka po pobytu žalobkyně pátraly včetně toho, že pátraly prostřednictvím Policie ČR a její pobyt nezjistily. Žalobkyně byla přítomna na pohřbu matky, tedy o jejím úmrtí prokazatelně věděla, přesto svá práva v dědickém řízení neuplatnila. Dále uvádí, že žádný z žalovaných ničeho nedědil, dědictví připadlo manželovi zůstavitelky.Z dědického spisu Okresního soud v , adresa, , spisová značka, soud zjistil, že řízení ve věcí projednání dědictví po , jméno FO, , nar. , datum, , zemřelé , datum, , bylo skončeno usnesením ze dne 11.2.2003 č.j. , spisová značka, , kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví tak, že veškerý majetek zůstavitelky nabyl pozůstalý manžel , právnická osoba, , nar. , datum, . Žalovaní z dědictví ničeho nenabyli. Toto usnesení nabylo právní moci dne 1. 3. 2003. Žalobkyně se projednání neúčastnila, ačkoli byla obesílána na známé adresy, a to , adresa, , a to i prostřednictvím dožádání u Okresního soudu v , adresa, ČR, kdy tato zjistila, že se z této adresy odstěhovala v lednu 2002. Ani prostřednictvím Ústřední evidence obyvatel a , právnická osoba, v , adresa, se notářce skutečný pobyt žalobkyně nepodařilo zjistit, kdy tato zásilky nepřebírala ani na místě zapsaného trvalého pobytu.Pokud se týká dalších předložených důkazů, kupní smlouvy mezi první žalovanou a , Anonymizováno, s.r.o. ze dne 20.4.2017, předávacího protokolu k této kupní smlouvě, usnesení soudního exekutora o příklepu č.j. , spisová značka, ze dne 30.5.2016, vyrozumění KN o PM usnesení o příklepu, tak z těchto důkazů soud nezjistil žádnou, pro řízení relevantní, skutečnost.Podle ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.Podle ustanovení § 485, odst. 1 zákona č. 40/1964Sb., občanského zákoníku, ve znění platném k 1. 3. 2003, zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.Podle ustanovení § 101 zákona č. 40/1964Sb., občanského zákoníku, ve znění platném k 1. 3. 2003, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.Podle ustanovení § 105 zákona č. 40/1964Sb., občanského zákoníku, ve znění platném k 1. 3. 2003, jde-li o právo oprávněného dědice na vydání dědictví (§ 485), počne běžet promlčecí doba od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno.Na základě provedeného dokazování a aplikace těchto ustanovení dospěl soud k závěru, že právo stěžovatelky na vydání dědictví bylo promlčeno, neboť tříletá promlčecí lhůta upravená v § 485 odst. 1 občanského zákoníku je objektivní, přičemž žalovaní vznesli námitku promlčení. Z tohoto důvodu žalobu zamítl. Z dědického spisu je navíc zřejmé, že žalovaní z dědictví ničeho nenabyli.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovaným, jenž byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 133,60 Kč. Tyto náklady u první žalované sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 141 696 Kč sestávající z částky 6 780 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 6. 6. 2024 a z částky 6 780 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 19. 6. 2024 včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 160 Kč ve výši 2 973,60 Kč. Náklady druhého a třetí žalované tvoří jedna paušální náhrada po 300 Kč u každého za účast na jednání (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13).