35 C 260/2024-12 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se domáhá na žalovaném zaplacení částky 15 299 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ) dne 19. 9. 2011 uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli poskytnutou půjčku 15 000 Kč, dále poplatek ve výši 2 850 Kč za administrativní zpracování případu, 7 775 Kč za hotovostní inkaso a 1 915 Kč jako kapitalizovaný úrok ve výši 21 %, a to vše v pravidelných týdenních splátkách po 459 Kč. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Z celkové částky 27 540 Kč zbývá k úhradě částka 8 332,79 Kč na jistině a částka 6 966,21 Kč na poplatku s příslušenstvím, přičemž příslušenství tvoří zákonný úrok z prodlení a úrok z úvěru. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 došlo k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil žádným způsobem.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle ust. § 115a o.s.ř., neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitek.4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů (smlouva o půjčce, smluvní podmínky, zákaznická karta, smlouva o postoupení pohledávek, příloha smlouvy, oznámení o postoupení pohledávky s dokladem o odeslání, předžalobní výzva s podacím lístkem) soud zjistil, že dne 19. 9. 2011 byla uzavřena mezi žalovaným, jako dlužníkem, a společností , právnická osoba, , jako věřitelem, smlouva o půjčce. Právní předchůdce žalobkyně na základě této smlouvy poskytl žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč, žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že tuto částku převzal. Žalovaný se ve smlouvě dále zavázal zaplatit poplatek ve výši 2 850 Kč za administrativní zpracování půjčky, poplatek ve výši 7 775 Kč za hotovostní inkaso a kapitalizovaný úrok ve výši 1 915 Kč. Splatnost celé částky 27 540 Kč byla sjednána na 60 týdenních splátek po 459 Kč. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný je OSVČ, žije v nájmu s manželkou. Jejich společný měsíční příjem činí 22 500 Kč a výdaje 6 800 Kč na nájem, 1 000 Kč na telefon a 9 000 Kč na další výdaje domácnosti. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023 s přílohou, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 bylo zjištěno, že pohledávka přešla na žalobkyni, která tím získala aktivní legitimaci ve sporu. Soud konstatoval také upomínku žalobkyně žalovanému k zaplacení žalované částky ze dne 30. 7. 2024 s poštovním podacím lístkem.5. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., aplikoval soud ve smyslu § 3028 odst. 3 o. z. č. 89/2012 Sb. na posouzení dané věci ustanovení obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013.6. Podle § 657 obč. zák. č. 40/1964 Sb. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 tohoto obč. zákoníku lze při půjčce peněžité dohodnout úroky. Podle § 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb. je neplatným právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům. Podle § 52 odst. 1 spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.7. Na základě uvedených zjištění a citovaných zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce, kterou je nutné posuzovat, jako smlouvu spotřebitelskou v souladu s ustanovením § 52 a násl. obč. zák. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný měl věřiteli z titulu půjčky vrátit částku celkem 27 540 Kč. Vzhledem k tvrzení žalobkyně, že zbylá částka k úhradě činí žalovanou částku 15 299 Kč, kterou žalovaný žádným způsobem nesporoval, má soud za to, že na dluh již bylo uhrazeno 12 241 Kč.8. Soud má ze smlouvy o půjčce ze dne 19. 9. 2011 za opodstatněný požadavek na zaplacení dlužné jistiny, odpovídající úrok z prodlení a úrok řádný, i poplatek za administrativní zpracování smlouvy ve výši 2 850 Kč. Soud však neshledal důvodným nárok na zaplacení „souhrnného poplatku“, resp. jeho části ve výši 7 775 Kč, která má připadat na úhradu hotovostního inkasa jako dlužníkem vybraného způsobu úhrady dluhu. Toto ujednání je dle názoru soudu neplatné, protože se příčí dobrým mravům, jak je uvedené v citovaném § 39 o.z. Soud spatřuje rozpor s dobrými mravy ve výši těchto poplatků. Jak je soudu známo z jeho úřední činnosti, tedy z jiných žalob uplatňovaných žalobkyní v obdobných věcech, výše takových poplatků je v každém jednotlivém případě různá, zřejmě se odvíjí od výše půjčené částky. Za této situace nelze dovodit, že by se poplatky byly stanoveny podle faktických nákladů vynaložených na administrativní činnost či provádění hotovostního inkasa. Lze těžko dovodit, že by se faktické náklady lišily podle výše sjednaných finančních částek řádově o tisíce. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce takovýmto způsobem obcházel zákon a takto navyšoval své profity ze smlouvy o půjčce, aby znesnadnil spotřebiteli možnost porovnání nákladů půjčky. Pokud by byl souhrnný poplatek považován za kapitalizovaný úrok, dosahoval by téměř 85 %, přičemž takový úrok mnohonásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování půjček i úvěrů. Z formulářové smlouvy o půjčce také plyne, že dlužník dostane zapůjčenou částku v hotovosti pouze v případě, kdy se zaváže k úhradě hotovostních splátek dluhu, spojených s nutností hradit předmětnou odměnu ve výši 7 775 Kč. V opačném případě může na výplatu zapůjčené částky čekat až pracovních 13 dnů, v této lhůtě má být převedena na účet. Dle názoru soudu není důvodu, aby byl spojován způsob výplaty a splácení dlužné částky stejným způsobem, jde jen o způsob, jak dlužníka přimět k volbě dražší (a pro věřitele výhodnější) varianty. Tento systém navíc podporuje zadluženost, když vychází z předpokladu, že dlužník, který již je v exekuci, nebude mít zájem o připsání zapůjčené částky na svůj bankovní účet. Soud má tedy v souhrnu za to, že věřitel tímto způsobem obchází zákon, když zastírá dlužníku skutečnou výši nákladů zápůjčky. Soud tedy nemohl nárok na odměnu za inkaso splátek žalobkyni dle žaloby přiznat. Z těchto důvodů soud zamítl nárok žalobkyně na úhradu zbývající výše uplatněných poplatků a části jistiny v celkové výši 7 775 Kč.9. Příslušenství bylo přiznáno z jistiny ve výši zbývající částky 7 524 Kč za dobu od 30. 8. 2013 (úrok z prodlení), resp. 24. 12. 2013 (úrok ve výši 21 % ročně). Co do rozdílu (808,79 Kč) na jistině a příslušenství z této částky byla žaloba zamítnuta.10. Ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady v řízení nevznikly, a proto bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, jak je ve výroku III. Uvedeno (ust. § 146 odst. 1 o. s. ř.).