38 C 182/2025-27 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po prověření jeho úvěruschopnosti prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách dne 21. 1. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr hradit tak, že v pravidelných měsíčních splátkách bude hradit smluvní úrok, zbytek částky pak uhradí nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Žalovaný neuhradil na úvěr ničeho, žalobkyně proto celý úvěr ke dni 24. 4. 2024 zesplatnila.2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným (č.l. 13-14) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč (limit úvěru), úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou, splátky měly podobu úroku z úvěru, který se žalovaný zavázal hradit jednou měsíčně, jistinu úvěru se zavázal uhradit nejpozději při ukončení smlouvy. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 5 517 %, měsíční úroková míra činila 40 %. Smlouva nebyla žalovaným podepsána. Ze sazebníku poplatků (č.l. 15) soud zjistil výši nákladů na vymáhání, výši smluvní pokuty a zákonných úroků z prodlení. Z listiny Proces žádosti o úvěr a uzavření smlouvy z pohledu klienta (č. l. 16-18) soud zjistil postup při uzavírání úvěrové smlouvy z pohledu žadatele na webových stránkách žalobkyně. Žalobkyně dále soudu doložila fotokopii občanského průkazu a průkazu zdravotního pojištění žalovaného (č. l. 19). Z oznámení o schválení úvěru (č.l. 20) soud zjistil, že poskytnutí úvěru bylo schváleno a částka 10 000 Kč byla žalovanému převedena na bankovní účet, minimální výše první platby činila 4 065,57 Kč, se splatností dne 21. 2. 2024. Z potvrzení o platbě (č.l. 12) soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 21. 1. 2024 převedena částka 10 000 Kč. Z oznámení o zesplatnění zápůjčky ze dne 24. 4. 2024 (č.l. 21) soud zjistil, že z důvodu porušení smluvních podmínek došlo ke dni 24. 4. 2024 ke zesplatnění úvěru a celková dlužná částka činí 24 527,80 Kč. Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu ze dne 6. 11. 2024, kterou doložila včetně podacího archu (č.l. 22, 23) s dlužnou jistinou ve výši 10 000 Kč, úrokem z prodlení ve výši 789,89 Kč, smluvní pokutou ve výši 1 960 Kč a náklady vymáhání pohledávky ve výši 1 450 Kč, celkem dlužná částka činila 14 199,89 Kč.4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v , adresa, , potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, ) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.10. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu doloženo, že žalobkyně dostatečně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, jeho příjmů, výdajů ani závazků (z registru SOLUS či Centráln