24 C 112/2024-54 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 4. 4. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy č. , hodnota, , uzavřené dne 4. 8. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 39 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 22,44 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 37 600 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 8 120 Kč, to vše v pravidelných 21 měsíčních splátkách po 4 235 Kč. Žalovaná však uhradila jen 4 000 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni.2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tuto uzavřely dne 4. 8. 2021 žalovaná a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 39 000 Kč tak, že 18 645 Kč bude použito na refinancování předchozího úvěru a v hotovosti bude žalované vyplaceno 20 355 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti úrok v sazbě 86 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 37 600 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek (flexibilní a komfortní splácení) ve výši 8 120 Kč, to vše v pravidelných 21 měsíčních splátkách po 4 235 Kč (poslední jen 4 229 Kč), počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Podpisem této listiny žalovaná stvrdila, že jí byla částka 39 000 Kč v hotovosti předána (resp. jen 20 355 Kč a předchozí úvěr doplacen).4. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalované, a to o jejím bydlení, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uveden rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč a při jednom (nebo třech, neboť pro překrytí písma je tento údaj nečitelný) zdroji příjmů další čisté příjmy domácnosti 27 513 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná bydlí sama v nájmu a má dvě nezaopatřené děti. Společnosti již splácí 2 375 Kč měsíčně a její odhadované výdaje jsou 2 000 Kč. K ověření těchto údajů měl být předložen výměr podpory.5. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že společnost od žalované eviduje jen jednu platbu ve výši 4 000 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 21. 9. 2023 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovanou uplatněné v tomto řízení.7. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 soud zjistil, že společnost žalované tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ní ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 27. 10. 2023.8. Z dopisu ze dne 15. 2. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzývá žalovanou k úhradě celkem 94 858,25Kč s tím, že pokud tak do 1. 3. 2024 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 15. 2. 2024.9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalované dne 4. 8. 2021 předala v hotovosti částku 20 355 Kč a 18 645 Kč použila na doplacení předchozího úvěru. Celkem tak žalované poskytla 39 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit úrok v sazbě 86 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 37 600 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek (flexibilní a komfortní splácení) ve výši 8 120 Kč, to vše v pravidelných 21 měsíčních splátkách po 4 235 Kč (poslední jen 4 229 Kč), počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Žalovaná však zaplatila jen 4 000 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovanou sepsal formulář nazvaný zákaznická karta, kde jsou uvedeny příjmy žalované, její některé výdaje, osobní stav, typ bydlení, atp. U příjmů je uveden rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč a při jednom (nebo třech, neboť pro překrytí písma je tento údaj nečitelný) zdroji příjmů další čisté příjmy domácnosti 27 513 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná bydlí sama v nájmu a má dvě nezaopatřené děti. Společnosti již splácí 2 375 Kč měsíčně a její odhadované výdaje jsou 2 000 Kč. Tato pohledávka pak byla dne 21. 9. 2023 postoupena žalobkyni.10. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žád