24 C 113/2024-48 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 4. 4. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy č. , hodnota, , uzavřené dne 15. 12. 2021 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále také jen „společnost“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“) Na základě uvedené smlouvy společnost zapůjčila žalovanému 10 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 10 477 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 18,17 % ročně ve výši 5 101 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 316 Kč), to vše v pravidelných 52 týdenních splátkách po 394 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když zaplatil jen 800 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni.2. Podáním došlým soudu dne 20. 6. 2024 žalobkyně žalobu co do části požadovaného úroku omezila a soud řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 21. 6. 2024, č.j. , spisová značka, , zastavil.3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 15. 12. 2021 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 88 % ročně ve výši 5 101 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 316 Kč), to vše v pravidelných 52 týdenních splátkách po 394 Kč (poslední jen ve výši 383 Kč), počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Zde je nutno upozornit na rozpor v žalobních tvrzení, kde žalobkyně uváděla sjednaný úrok jen ve výši 18,17 % ročně, přičemž s touto praxí se soud u žalobkyně setkává opakovaně. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 10 000 Kč v hotovosti předána.5. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, a to o bydlení, zaměstnání, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uvedena mzda 15 944 Kč a další čisté příjmy 16 000 Kč s tím, že pracovní smlouva je uzavřena do 11. 2. 2022 a dohoda o provedení práce do 31. 12. 2021. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí s rodiči, je svobodný a nemá další zápůjčky. Odhadované výdaje činí 10 000 Kč. K ověření těchto údajů měly být předloženy: pracovní smlouva, výplatní pásky a dohoda o provedení práce.6. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že společnost na tuto smlouvu eviduje jen jednu platbu ve výši 800 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 21. 9. 2023 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení.8. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalovanému, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 27. 10. 2023 odeslala žalovanému.9. Z dopisu ze dne 15. 2. 2024 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 21 752,06 Kč do 1. 3. 2024, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 15. 2. 2024.10. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovaným dne 15. 12. 2021 uzavřela smlouvu nazvanou smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaný od společnosti obdržel 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 88 % ročně ve výši 5 101 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 316 Kč), to vše v pravidelných 52 týdenních splátkách po 394 Kč (poslední jen ve výši 383 Kč), počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy byla vyplněna zákaznická karta, kde je uvedena mzda 15 944 Kč a další čisté příjmy 16 000 Kč s tím, že pracovní smlouva je uzavřena do 11. 2. 2022 a dohoda o provedení práce do 31. 12. 2021. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí s rodiči, je svobodný a nemá další zápůjčky. Odhadované výdaje činí 10 000 Kč. Na tuto pohledávku žalovaný zaplatil jen 800 Kč. Tato pohledávka pak byla dne 21. 9. 2023 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno.11. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.12. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné p